Zeleneč před 100 lety – vzpomínky Marie Kotoučkové

Krajkářská škola ve Vídni ( 1914), Marie Drnochodová je stojící v prostřední řadě, s nejvyšší postavou

Hurá…hurá…hurá…bude válka!!!!! Je léto, Vídeň 1914, jmenuji se Marie Drnochodová,  je mi 13 roků, na zdi visí obrazy Jeho Veličenstva Františka Josefa. O Zelenči, v té době, nemám sebemenší tušení. Až po všeho zpřevrácení tou Velkou válkou, zapomenutí těch hrůz, se vdám a přestěhuji se tam i s rodinou a prožiji v Zelenči přes 50 let. Moje děti déle než 80 let svého života. Že jednou všichni společně spočineme na místním hřbitově? Z rodáků z kraje pod Třemšínem nás přibylo do Zelenče více rodin. Chcete, abych Vám pověděla krátký příběh z těch časů? Jedno však, žel, sdělit již nelze. Když jsem před léty, po té válce, poprvé do Zelenče přijela a vystoupila z železničního vagonu, jak omamná byla ta pronikavá vůně mateřídoušky, která všude kolem, podél trati, u zdí, na mezích, za humny a na cestách v polích kvetla. Místní vyprávěli, jak za té války, byla tady mateřídouška za lepší kuřivo než třešeň ……..

Sourozenci Marie (1901) a Václav (1897) Drnochodovi

Už je to  rok, co jsem přijela študýrovat, jak říkával můj tatínek Václav, do  matičky monarchie,  Vídně. Dnes se  nedá jednoduše vysvětlit, jak jsme tenkrát museli být samostatní a dospělí. U nás doma, na Blatensku a celém okolí, spousta bídy. Na venkově bylo jenom zemědělství,  velké polnosti, lesy, rybníky, velkostatky šlechty, pole klášterní a farská, chudáci jen malá políčka a plno dětí. Hlavně v zimě nebylo pro zemědělské lidi žádné živobytí.  Ti z nejchudších nebo později živitele rodin verbíři odváželi vlakem do Plzně, pak Hamburku či Brém, odtud parníkem do Ameriky na práci v továrnách a službu.

My jsme takovou bídu neměli,  už pradědek, také dědek, tatínek i jeho bratři měli kolářskou, později i  kočárnickou živnost. Často jezdívali do Písku, Strakonic a Plzně. Tak ráda jsem pozorovala tatínka, jak na kolářské stolici rychle sestavoval loukoťová kola z houževnatého dřeva a potom s paprsky spasoval v obruči. Bratry nechal vyučit kovářem a mladšího Václava také kolářem. Mě krajkářkou, jak potřebovala jeho kočárnická živnost v rozmachu: „Marie, pošlu tě študýrovat tu krajkařinu do Vídně, naučit se tu parádní výstroj pro moje koně, ty krásné smuteční krajkové čabraky, co zdobí  funebrácké  lesknoucí se vraníky.“ Byly tak krásné ty jeho kočáry pohřební. Ve Vídni pravidelně organizoval c. k. Ústřední školský ústav běh krajkářský pro ženy a dívky z celého císařství. Kamarádky jsem si našla  hned, Irene, dceru vinopalníka z Jižních Tyrol, Ester přijela z Halyčyny, říkaly mi Maria. Tak jsem v té Vídni študýrovala.

Učili nás psát i kreslit, vyšívat, háčkovat i paličkovat, počítat, němčinu, také  tělocvik,  vařit, prát, uklízet, řezat a štípat dřevo na otop. A tehdá,  na sv. Annu, byla neděle 26.července 1914, na ulicích hluk, prápory a orlice, srocení, vyhrávání kapel, hymna, křik a ruch, v davu s holkama. Roztřesené s těma všema Vídeňákama  provolávali jsme s rukama vzhůru „Hurá, hurá, hurááá, heil…nieder mit Serbien“, „Sláva, ….…pryč se Srbskem“. To byl tak krásný den, bude válka. Ulice se radovala a my s ní, vůbec netušíc, co přijde. Ty útrapy válečné, v některých rodinách se žádný chlap už nikdy nevrátil, z okolních vsí se jich i více dvaceti nevrátilo, hlad, bída, nemoci, mrzáci, vdovy, siroty.

Izkaznica – list k vyznamenání za chrabrost Josefa Drnochoda (1895) z 20. června 1917. Byl dělostřelcem u 42. zeměbraneckého pluku, 142. polního dělostřeleckého pluku chorvatsko-slovinské zeměbrany, která byla součástí Honvédu. Chorvatština patřila mezi plukovní jazyky.

Za války jsem zůstala s maminkou sama, chlapi na frontě, koně zrekvírováni, pole zaplevelené. Naši se ale naštěstí všichni vrátili. Starší bratr Josef, co celou válku byl u dělostřelectva na Balgáně, tomu potom  moc nevěřil, zařídil si po válce kovářskou živnost ve městě  Mont-Saint-Martin ve Francii, o které ještě před válkou tolik snil. Do Československa se vrátil až v roce 1925, kvůli Kačence. Mladší bratr Václav odjel do Tyrol k pohraničnímu batalionu pevnostního dělostřelectva v  Riva del Garda. „Jak hovada jsme museli kanony a munici na provazech a rumpále táhnout vysoko do bílých skal bez cest, kaprál jen řval jak ďas. Mnoho chlapů tam v horách navždy zůstalo, jak nás Taliáni rychle zaměřili.“

Dobový polní dokument vojáka

A tatínek Václav, když  dostal mobilizační výzvu v roce 1917, bylo mu už 49 roků. V tom roce bylo nejhůř. Říkával: „Co dělat, musím jít bojovat za zachování toho  habsburskýho  kaiseráj našeho.“ Když se vrátil, k smrti nenáviděl celé kaiseráj i s Vatikánem. „Hnali nás do války, flaňďáci žehnali  a pak mámě došla feldpostkárta namísto syna a táta se také nevrátil neb jestli, tak  bez ruky, nohy, akorát do trafiky či lautrlazar“. Ještě v roce 1920 jsme celá rodina, jako mnozí jiní, odpadli navždy od  katolicismu. To ještě netušil, že po válce rozvíjející se automobilismus, do pár let tu jeho kolářskou živnost zcela zahubí. Byly tak krásné ty jeho kočáry pohřební.……

… z vyprávění  vzpomínek  Marie Kotoučkové (1901 – 1984) zapsal Luděk Kudrna 

V desetiletí po 1.světové válce byl v Zelenči obrovský stavební rozvoj. Noví obyvatelé počtem i energií zcela převážili předválečné obyvatelstvo. Také se měnili i vlastníci a pracovníci zemědělských statků. Lidé přicházeli, podobně jako dnes, blíže k metropoli nového státu v očekávání lepšího života. Zlé válečné vzpomínky a hroby zanechali v kraji svých předků. Postavili si nové domy, zakládali rodiny a živobytí. Republika podporovala řešení poválečné bytové nouze zákony na podporu stavebního ruchu. Byla poskytována záruka za hypotéky, bylo možno stavět na malých parcelách (300-400 m2 ). Podporoval se převod stavebních parcel z polností, dokonce byla i loterie se snížením úroků z hypoték. Řada z těch hypotékářů to nezvládala a domek se dražil. Z té doby jsou ty malé domky na malých parcelách, které lze v  Zelenči ještě potkat. Z konce  20. let např. pochází i první dvojdomky u železniční trati, dnes ulice Žižkova a Husova.

Luděk Kudrna