Číslo popisné 16

Jak už jsme psali na začátku dubna, osud chátrajícího domu stojícího v historickém středu obce u rybníka se zdá být zpečetěn. Luděk Kudrna v této souvislosti zapátral po jeho historii.

Historii toho domu znám od Josefa Zimy (1907–1984), bývalého zelenečského kronikáře. Pan Zima byl dokonce dvojnásobným místním kronikářem (1946–1950 a 1961– 1979) a vždy od počátku  obou „kronikářských pontifikátů“ tak trochu zachráncem obecní kroniky, řečeno dnešní terminologií, byl „krizovým manažerem“. Ex post kroniku rekonstruoval a doplňoval, dokonce také místní knihovnu, vždy po selhání svých předchůdců. Ačkoliv byl jen „obyčejným mašinfírou z Wilzoňáku“, byl té práci kronikáře hluboce oddán, nesmírně sečtělý ve zdejších historických pramenech a v projevech kultivovaným člověkem. Můj otec se s ním rád setkával a poslouchal jím objevované se zdejším místem spjaté příběhy, on naopak potěšen zájmem respektoval vnímavé posluchače.

Mapa Zelenče se zakresleným domem v dnešní ulici Čsl. armády 68

Ten dům stojící v historickém středu obce na tehdejším „obecním place“, pocházející snad z druhé poloviny 18. století, má svoji historii, kterou zanechali lidé, kteří zde tehdy žili….a v tomto domě zemřeli. Na podzim roku 1836, poslední listopadové a první prosincové dny přišla do Zelenče divná smrt. Během několika dní náhle onemocnělo a zemřelo více než deset místních obyvatel, dětí, mladých i starých lidí. Tehdy to nazvali cholerou, dnes se lze pouze domnívat, že se mohlo jednat o gastrointestinální infekci nebo toxikózu, pravděpodobně alimentárního původu (potraviny, voda), která měla rychlý průběh a zabíjela. Oběťmi zemřelými v jednom dni, 29. 11. 1836, byli rovněž manželé Jan a Dorota Horovi, obyvatelé domu č. p. 16.

Na prostranství u obecního rybníka se odehrála spousta událostí historie obce. Významnou událostí venkovské společnosti bývaly odvody vojenských rekrutů. Nejpočetnější skupinou odvedenců byli sirotci, potom synci chalupníků, domkářů, poddruhů a ze selských rodin. Reformou vojenské služby v roce 1802 byla zrušena doživotní služba a podle druhu vojska nově zavedeny různé doby délky služby. Dříve bylo běžné, že po vojenských útrapách se domů vracela jen asi polovina z odvedenců, přičemž polovina z přeživších se třeba vracela i po více než 10 až 15 letech.

Vojenští rekruti

Zelenečští rekruti z meziválečné doby vzpomínali, jak se májemi a pentlemi vyzdobil žebřiňák a se zpěvem a muzikou se vyjelo od rybníka k odvodům do Brandýsa a zase zpět s odpoledním a večerním pokračováním, do hostince U Lva. Už v omezeném rozsahu probíhal rekrutský den v Brandýse a v obci ještě v poválečné době.

V roce 1939 na hrázi  rybníka vyvařoval a s žoviálním úsměvem servíroval svůj „eintopf“ vojenský kuchař okupační jednotky krátce přítomné v Zelenči. Zpravidla si ho v konvičkách a hrncích domů odnášely děti. Podle vypravování část polévky zkonzumovala tehdy také všelijaká domácí havěť.

V květnu 1945 na stejném místě pobývali sovětští vojáci. Děti je s oblibou pozorovaly, jak se koupou v rybníce. Hugo Sedláček vypravoval, jak za příslib darování vojenského dalekohledu z domova přinesl vojáčkovi v kastrůlku oběd. Voják oběd snědl, ale svůj slib nedodržel. Huga ta zrada ale nerozhodila, sliby se mají plnit. Když vojáček po napapání usnul přímo ve vojenském autě, Hugo opatrně spícímu ten dalekohled „šlohnul“.

Kopie originálního textu o Cintovi

Nyní se dostáváme k meritu Zimova vypravování. Těch Horů v té době (na přelomu 18. a 19.  století) žilo v Zelenči několik rodin. Zmiňovaní manželé Horovi z domu č. p. 16 byli přinejmenším  souputníky, když ne přímo aktéry, příběhu zveřejněném v roce 1930 v útlém výtisku Josefa Čermáka – Irmy (1882–1954) zkazky „Cinta ze Zelenče“. Některý z tehdejších Horů musel být oním rychtářem Janem Horou a některý z nich zřejmě byl jeho potrestaným bratrem, proslaveným „Cintou“. Ten dům a místo č. p. 16 je dnes pravděpodobně jediným svědkem, který o tom asi něco ví… Buďme k té ruině, těm  památným starým kamenům, laskaví!

A to ještě nevíte, že okolo zmiňovaného domu, tak jako Cinta, pravidelně chodívala i „Jituna ze Zelenče“.

Luděk Kudrna