Zelenečské křivdy

27. červen je Dnem památky obětí komunistického režimu. Křivda, bolestně prožívaný pocit z nespravedlnosti. Pro nezúčastněné a neznalé tehdejších okolností  jen  obtížně vysvětlitelné a pochopitelné. Na křivdy lze pohlížet z různých úhlů pohledu. V dávné i blízké historii Zelenče se jistě událo nespočetně křivd, malých i velkých, pomíjivých i trvalých, postihujících jednotlivce i celou společnost. Ve vypravování zdejších pamětníků ožívaly zejména ty z období po 2. světové válce a v padesátých letech. Do té doby jejich spoluobčané, sousedé, chlebodárci, potom protistátní živly, politicky nespolehliví občané, kulaci…

Kněz Rudolf Dőrner  (1901-1976), rodák z Podmokel (Děčín) byl v Zelenči velice váženým a oblíbeným farářem během působení v kostele sv. Prokopa ve Svémyslicích. Vykonával v místní  římskokatolické farnosti kněžskou službu v letech 1934-1949. Kromě výkonu všech svátostí svým farníkům vyučoval římskokatolické náboženství v místní obecné škole. V roce 1934 vysvětil nově založený obecní hřbitov v Zelenči, později byl účasten na každodenních i významných událostech v obci. Žil na faře ve Svémyslicích v č.p. 11, později také v Praze. Od roku 1947 byl rovněž kancléřem konzistoře arcibiskupa pražského Josefa Berana (1888-1969). Vztah mezi státem a katolickou církví se v roce 1949 postupně měnil a v červnu 1949 přerostl v perzekuční proticírkevní vlnu. V osobě arcibiskupa Berana lze sledovat střet církve s režimem. Jako blízký arcibiskupův spolupracovník byl Rudolf Dőrner již v roce 1948 vyšetřován a při proticírkevní akci 15. 6. 1949 v arcibiskupském paláci v Praze zatčen, vyšetřován, obviněn a v roce 1950 odsouzen na 4 roky vězení v procesu s arcibiskupským tajemníkem Msgr. ThDr. Josefem Moštěkem a spol. V procesu s tzv. „pomahači biskupů“ byl obviněn organizováním protistátního odporu kněží. Později žil u svého mladšího bratra Bedřicha (1903-1988), faráře v Předměřicích nad Jizerou, kde jsou s rodiči pohřbeni.

Farář Rudolf Dörner s občany Zelenče, zcela vlevo řídící učitel Oldřich Pavlík, Svémyslice 1945

Řídící učitel Oldřich Pavlík (1904-1990) pocházel z Krupé (Rakovník) a do Zelenče přišel v roce 1938 z Podbořanska v tehdejších Sudetech, kde působil jako řídící učitel školy. Jako uprchlík do vnitrozemí a státní zaměstnanec nastoupil na učitelské místo v obecné škole ve Svémyslicích, dvoutřídní expozituře v Zelenči. Později žil s rodinou v Tyršově ulici č.p. 149. Od roku 1940 byl řídícím učitelem obecné školy ve Svémyslicích, od roku 1945 řídícím učitelem nově zřízené obecné školy v Zelenči. Ještě v březnu 1948 byl z iniciativy okresního a místního Akčního výboru Národní fronty v Zelenči jako nepohodlný zbaven funkce ředitele školy i povolání učitele. Existenční azyl panu řídícímu Pavlíkovi tehdy poskytnul místní pekař Karel Svoboda (1901-1966), který jej zaměstnal jako účetního ve svém pekařství. Návratem k učitelské profesi se mu stalo umístění v Jirnech, po penzionování ředitele školy Václava Písaříka, kam pan učitel Pavlík každodenně na motocyklu ze Zelenče dojížděl. Přes všechna ta příkoří, svoji pracovní kariéru ukončil jako ředitel Národní školy, pozdější ZDŠ v Zelenči dne 30. 6. 1966. Za déle než 25 let jeho působení ve zdejším školství a obci na něj ještě dnes vzpomínají někdejší žáci jako na moudrého, přísného i spravedlivého učitele. Je pohřben v rodinném hrobě v Zelenči.

Učitel Oldřich Pavlík se školáky, Zeleneč 1939

Statkáři Vítězslav Novák, Ladislav Jouza, Bohumil Pánek a Jan Holub. Dopad na jejich životy a životy jejich rodin nelze jednoduše popsat ztrátou majetku a vystěhováním z domovů v Zelenči na Liberecko (Pánkovi), Jablonecko (Novákovi) a Jesenicko (Holubovi). Ladislav Jouza již nemocný jen krátce žil v obci Káraný, pracovní umístěnce v pohraničí neunikli jeho potomci. Jejich předci v Zelenči hospodařili v 19. a od počátku 20. století, Jouzové od roku 1926.

Statkář Vítězslav Novák (v čele), zakládající starosta Sokola v Zelenči.

Zákon o nové pozemkové reformě z roku 1948 a Směrnice o úpravě poměrů rodinných příslušníků odsouzených vesnických boháčů z roku 1951 stály na počátku zběsilé štvanice a následně prožité bolestné tragédie a rozvrat těchto rodin. Násilné vystěhování a nespravedlivé zacházení se selským stavem v období 1951-1954 tehdy postihlo v Čechách a na Moravě kolem 4 000 rodin.

Zemědělská půda z důvodu výměry nad 50 ha včetně hospodářského majetku Ladislava Jouzy z č.p. 1 a Vítězslava Nováka z č.p. 12 spadala v roce 1950 pod zestátnění a připojení k ČSSS Jirny (Československé státní statky). V roce 1952 v Zelenči hospodařilo ještě 17 zemědělců (statkáři a rolníci) jejichž výhradním živobytím bylo zemědělské hospodaření. Z nich pouze dva větší hospodařili na zemědělské půdě o výměře nad 30 ha, Jan Holub č.p. 33 a Bohumil Pánek č.p. 21.

Žně na vsi

V roce 1953 byli místní zemědělci Jan Holub a Bohumil Pánek postiženi rozhodnutím okresní trestní komise v Brandýse nad Labem pro neplnění předepsaných zemědělských dodávek  propadnutím majetku a všichni zde jmenovaní také zákazem pobytu v Zelenči. V letech 1951 a 1953 byli vysídleni. Pamětníci vypravovali příhodu, jak při cestě Jana Holuba Nádražní ulicí (dnes Čsl. armády) na železniční zastávku jej provázelo z tlampačů hlášení místního rozhlasu „….poslední kulak opouští Zeleneč“. Ladislav Jouza, ačkoliv již pole nebyla jeho, podle svého zvyku pravidelně obcházel souvratě (obratiště pluhu na okraji pole). Zásah hospodářova srdce byl velmi bolestný.

Lahev na mléko, ve které prodával mléko statek V. Nováka v Zelenči

V roce 1953 v Zelenči ještě 15 zemědělců hospodařilo na menších polích. Kromě toho zde bylo kolem třiceti vlastníků malých zemědělských pozemků, jejichž vlastníci se ale zemědělstvím neživili. Od roku 1950 zde proběhlo několik neúspěšných pokusů o zřízení místního JZD, poslední pokus skončil v roce 1954 pro neživotaschopnost. Zbylé zemědělské pozemky byly postupně přičleněny k ČSSS. V roce 1961 zde hospodařili již jen dva zemědělci, František Král č.p. 37 a koncem šedesátých let skončil hospodaření jako poslední Antonín Vilím č.p. 51.

Zákony o půdě

V šedesátých letech jisté uvolnění umožnilo návrat některých do obce, většina členů rodin se ale nevrátila. Až po roce 1990 byl částečnou satisfakcí způsobené újmy těmto rodinám zákon o zmírnění následků některých majetkových křivd.

Při procházce nejstarší částí Zelenče míjíme místa jejich někdejších usedlostí. Na stezce kolem Zelenče procházíme za humny jejich bývalých stodol a statků a podél hranic polí, která kdysi obhospodařovali. Polní cesty k jejich bývalým pozemkům, k Dehtárům, Svémyslicím, Zápům, Toušeni a Mstěticím, byly tehdy plné plodících ovocných stromů a zeleninových polí podél Zelenečského potoka.

Článek je vzpomínkou na převážně zapomenuté události a spoluobčany, kteří v Zelenči mnohé vykonali, zanechali, ale také si prožili i vytrpěli křivdy života.

Luděk Kudrna