Historie domu číslo 38

Každý zdejší obyvatel, třebas i kdejaký přespolní, si toho domu někdy určitě všimnul a přitom možná jej i nevědomky napadlo, že může skrývat tajemství tohoto místa. Starosvětské vzezření domu posazeného do cesty na historické obecní návsi upoutá na první pohled.

Coby malého kluka mě zajímal ten pískovcový nákolník na nároží domu a ve dvoře domu veliké kované kolo studničního rumpálu. Zaujatým čapím krokem jsem překračoval ty vysoko položené prahy mezi místnostmi v domě, když jsme tam s babičkou navštěvovali, tehdy určitě netušíc, jedny z posledních stálých obyvatel. Ten dům pamatuje kus místní historie, jejíž střípky jsem kdysi od pamětníků zaslechnul. Nedají se již úplně vypovědět všechny ty zmizelé příběhy a lidské osudy.

Místo bývalo součástí Stuchlíkovského gruntu, jak je zapsáno v berní rule z poloviny 17. století a grunt tak byl nazýván podle tehdejších nájemců. Součástí gruntu byly kromě hospodářských a obytných budov polnosti a pastviny. Areál Stuchlíkovského dvora bývával značně rozlehlý, pro orientaci podle dnešní skutečnosti a názvů ulic se nacházel na levé straně podél ulice Čsl. armády ve směru k rybníku, přibližně od křižovatky současných ulic Čsl. armády/Bezručova až téměř po kapličku sv. Jana na návsi. V té době to byl po panském dvoře vrchnosti z Jiren, tehdejších  majitelů panství, jeden z největších rustikálních gruntů ve wsi Zelenetz (rustikál byl pronajímaná vrchnostenská půda). Datování stavby domu (Masarykova, později Nádražní ulice, od roku 1960  Čsl. armády č.p. 38) již nelze přesně určit, ale areál původního statku byl v průběhu staletí opakovaným majetkovým dělením parcelován až na několik současných čísel popisných a k tomuto domu se uvádí rok 1785.

Historický nápis na kříži v Zelenči

V běhu času se v domě vystřídala řada hospodářů a jeho obyvatel. Od dvacátých let 19. století v domě žili Horové. Kronikář Zima se na základě pátrání v písemnostech domníval, že se zde nacházela rychta nám známého obecního fojta Jana Hory. To je ten, co nám tady na obecní náklady v roce 1820 nechal postavený kamenný kříž s nápisem na rozcestí k Svémyslicím, Zápům a Toušeni. Je to také ten, který údajně v Zelenči „zrychtoval“ nám známého žvaňhubu Cintu.

Po vzniku samostatné obce Zeleneč po roce 1848 společenské změny umožňovaly svobodnější nakládání s původním panským majetkem a změny vlastnictví. V roce 1849 se majiteli domu stali obchodník Salomon a Eva Porgesovi. Porgesovi byli v Zelenči po následujících několik desetiletí jedinou místní židovskou rodinou. Dům se potom stal na více než 150 let místním „kaufhausem“, nákupním místem, kde se v obci krámsky nakupovalo. Pro představu, v domě se Porgesovým narodili Samuel, Sophie, Theresie, Herman, Marie, Joseph, Elisabeth, Rozalie, Sigmund a Julie. Už jako vdovec zde Salomon Porges (1809 – 1888) také zemřel a byl pohřben v „domě života“ (židovský hřbitov) v Brandýse nad Labem. Po rodičích dům vlastnila dcera Theresie, která zde v roce 1906 také zemřela. Porgesovi vlastnili dům až do roku 1910,  resp. jejich dcery Elisabeth, Rozalie a Julie, které později již žily v Praze. Bohužel, poslední žijící potomky Porgesových, Julii a Rozalii vdanou Meislovou, jako jediné rodačky židovského původu pocházející ze Zelenče postihnul holocaust. V roce 1942 už ve velmi pokročilém věku byly v transportech pražských židů do Terezína. Rozalie Meislová krátce nato v Terezíně zemřela v nedožitých 86 letech, Julie Porgesová zahynula ve vyhlazovacím táboře v Treblince ve věku 83 let.

Salomon Porges zemřel v Zelenči v roce 1888

Od období před 1. světovou válkou dům vlastnili Josef a Anna Ledvinovi a později jejich potomci. Obchodní prostory (kvelb a dvůr) pronajmuli Konzumnímu družstvu, ještě po 2. světové válce Středočeskému konzumnímu družstvu a později Hospodářskému družstvu „Družka“ v Brandýse nad Labem. Celá ves tam jezdívala nakupovat, také přespolní. V dobových poměrech se tam většinou nakoupilo vše, co bylo k tehdejšímu životu potřeba, samozřejmostí byl brousek na kosu, pometlo nebo bič. Konzum se obchodu v tomto domě tehdy říkalo, později také „Družka“.  Od roku 1954 prodejnu provozovalo Okresní lidové spotřební družstvo Jednota v Říčanech u Prahy až do roku 1975 (Jednota LSD Praha-východ). Novodobě zde byl ještě nájemci provozován obchod smíšeným zbožím. V Zelenči v minulosti žilo mnoho aktivních členů – družstevníků LSD Jednota, které v současnosti skončilo v likvidaci. Ještě si pamatuji, jak v jednom roce z počátku šedesátých let členům Jednoty vypláceli roční členský podíl na zisku, flašku rumu. Posledními vlastníky domu byli potomci rodin Ledvinů, resp. Srbů, dcera Jaroslava s manželem Jiřím Skuhravým, po kterých přešel dům do majetku obce.

Staročeské máje v Zelenči – krojovaný průvod na návsi před domem č. 38

Nakonec ještě jeden příběh z tohoto domu z již poválečné doby, příběh o „němčourském bicyklu“. Takové kolo mělo tvar řídítek v Německu  tehdy vyráběných vojenských bicyklů Truppenfahrrad. Dneska je držení a jízda na těchto kolech zálibou vojenských veteránů. V květnu 1945 byla taková kola ukořistěna místními při odzbrojování německých vojáků projíždějících Zelenčem. Od Svémyslic tehdy přijelo celé cyklistické družstvo vykulených Hitlerjugend s panzerfausty na zádech a zde u Konzumu byli zadrženi. Jako na náhradním němčourském kole musela po válce jezdit také Lída Kotoučková (1927) poté, co si její milované krásné kolo navždy vypůjčil v květnu 1945 ruský voják – osvoboditel. Dnes, těm co neprožili protektorát, je těžko pochopitelné, jak nenáviděné v té době bylo vše německé, v tomto případě německý bicykl. Dva roky po válce, před Vánocemi 1947 přijel ke Konzumu v Zelenči pan Kotouček, Lídin otec. „Safra, u zdi opřené tam stojí kolo naší Liduny, co se jí ztratilo v pětačtyřicátým.“ Na kolech se jezdilo nakupovat k nám do Zelenče také z Šestajovic. „To kolo jsem našla v pětačtyřicátým, leželo pohozené u cesty do Klánovic,“ odpověděla majitelka Lídina už dávno oplakaného kola. Tak došlo k návratu ztraceného milovaného bicyklu do Zelenče. A už vůbec tehdy nikoho nenapadlo, jak vzácný dnes bude ten nenáviděný němčourský bicykl.

Článek je vzpomínkou na jeden zdejší starý dům, lidi a jejich  příběhy s ním  spojené.

Luděk Kudrna

1 Komentář

  1. Zápis z kroniky se mi líbí, nevím, jestli autor bude pokračovat, ale zajímavý je i stejným stylem postavený dům č.40.
    Přidám v emailu kousek z mého zápisníku.

Komentáře nejsou povoleny.