Zelenečské mléko: Dva příběhy pomoci obětem holokaustu

Z vyprávění v Zelenči znám dva příběhy obyčejných lidí z obludné doby protektorátu, o nezištné pomoci druhým. Je to povídání o holokaustu trochu jinak. Ty příběhy se skutečně staly, jejich aktéři si doma v Zelenči prožili v novodobých národních dějinách asi tu nejtěžší dobu. Dobu protektorátního strachu, organizované protižidovské perzekuce s deportacemi a mizením celých rodin. Projevy soucitu a účasti na údělu židů byly zakázány a trestány podobným zacházením. Oba příběhy jsou si podobné jako vejce vejci. Vše se odehrávalo téměř současně, ve stejných kulisách doby, aniž by se o tom tehdy vědělo.

Jaroslava, dcera Jaroslava a Františky Bobkových se narodila v roce 1924 a s rodinou prožila v Zelenči celý život. Bobkovi žili v domě číslo 214 v dnešní ulici Čsl. armády (tehdy Nádražní). Pan Bobek provozoval od dvacátých let holičskou a vlásenkářskou živnost, býval horlivým členem TJ Sokol a později Sportovního klubu Zeleneč, milovníkem divadla a zaníceným organizátorem místního spolkového života. V podkrovním podnájmu u nich žili Timofej a Růžena Cvětovi s rodinou. Cvětov byl původem ruským porevolučním uprchlíkem, který sem přišel v době první republiky, kdy získal azyl a občanství v Československé republice (ČSR). Tehdy společně prožívali nejprve protektorátní strachy, Cvětovi v roce 1945 zase obavy ze sovětské tajné policie NKVD.

Jaroslav a Františka Bobkovi s Jaruškou, Zeleneč 1929

V roce 1943, když už bylo Jarce 18 let, byla nařízena totální mobilizace v celé Třetí říši. Pro mladé lidi jejího ročníku to znamenalo předvolávání pracovním úřadem s odjezdem na totální pracovní nasazení. V jejím případě to bylo v Berlíně. Pro rodinu to bylo hrozné období plné strachu o život jediného dítěte, její maminka odloučení těžce snášela. Válečné události roku 1943 napomohly k přesunům pracovníků z Německa do protektorátu, také do Waltrovy  továrny v Praze-Jinonicích. Při každodenním dojíždění do Waltrovky jednou při ranní cestě u Vltavského nádraží (dříve Denisovo, pozdější Praha-Těšnov) Jarka míjela na chodníku matku s plakajícím dítětem v náručí. Bylo to snad dvouleté mrně. Při zastavení se smutnou dvojicí spatřila žlutou židovskou hvězdu. „Pláče z hladu, nemám pro ni už vůbec nic k jídlu, ani mléko…“. Od toho setkání, každý den při ranní cestě Jarka přinášela ke dveřím bytu v domě u Petrského náměstí plnou láhev zelenečského mléka. Při zpáteční cestě z práce stála na témže místě připravená vymytá lahev od mléka. „Trvalo to řadu měsíců, po které mě hřálo vědomí, že jedné malé židovské holčičce dělám život malinko lepší.“

Lahve s mlékem pro Jarku každý den připravoval tatínek pan Bobek. Mléko se tehdy obtížně opatřovalo od místních rolníků, nejvíce se chodilo ke statkářům Ladislavu Jouzovi a Vítězslavu Novákovi. To tajemství znala zejména babička Jouzová, která mléko navíc potají Bobkovým přenechávala. Tatínek se o Jarku velmi bál, tak časem rozhodl, aby ke dveřím židovské rodiny pražského bytu raději přestala chodit. Bezpečnější smluvené místo předání lahví s mlékem bylo nově za vchodovými dveřmi do domu. Jednoho dne ráno na smluveném místě na Jarku čekalo překvapení. „Již nemusíte donášet mléko pro moji malou holčičku, podařilo se mi ji vystěhovat za příbuznou rodinou do Ameriky. Později ještě jedenkrát na mne ráno čekala. Opakovala znova poděkování za svoji holčičku, tiskla mi ruku na rozloučenou, to jsem s ní hovořila naposledy.“

Druhý příběh je příběhem Marie Kotoučkové (19011984), která žila s rodinou v Zelenči od roku 1930. Od roku 1940 dojížděla ze Zelenče do zaměstnání v Praze, kde pracovala u firmy St. Staffen, akciová továrna barevných kříd, tužek a školních potřeb. Po proběhlé arizaci firem byli ze zaměstnání odstraňováni všichni vedoucí pracovníci neárijského původu. Při pravidelné cestě do práce se na tehdejším Myslbekově náměstí (dnes Ortenovo) v Holešovicích setkala  s bývalým dílovedoucím panem Weiglem. Rodina Weiglova byla již postižena všemi protižidovskými opatřeními, která činila jejich životy nesnesitelnými. Přes obrovské riziko a nebezpečnost počínání se rozhodla jim tajně pomáhat.

Pracovní knížka Marie Kotoučkové z roku 1941
Malý František Kotouček, Zeleneč 1941

Pravidelně několikrát za měsíc pro ně doma v Zelenči připravovala potravinovou pomoc a déle než rok ji dovážela k nim domů. Babička, její matka, opakovaně podnikala cesty do svého rodiště k příbuzným na Blatensko za účelem opatření dostatku mouky. Cesta to bývala strastiplná. Ze Zelenče vlakem do Prahy a potom tramvají na Smíchovské nádraží a odsud přestupným vlakovým spojem téměř až ke Strakonicím. Při návratu se vystoupilo v Chuchli a potom pěšky a tramvají přes půl Prahy, protože na Smíchovském nádraží hrozilo životu nebezpečné zabavení dovážených  potravin. Tramvají až do železniční zastávky Karolinenthal (zrušená zastávka Praha-Karlín-Přístav), protože na Vltavském nádraží (Těšnov) hrozily opět prohlídky a vlakem zpět do Zelenče. Z brambor a mouky se navařilo vše možné a roztřídilo na denní dávky do kastrůlků. Brambory na slano, na sladko, placky, šišky, lokše, s mákem, s česnekem, sklenice se zavařeninou… S připraveným kontrabandem vlakem ze Zelenče, vystoupit v Libni-Dolním nádraží (zrušené nádraží na dnešní Palmovce), protože na konečné na Těšnově znovu hrozilo nebezpečí střetu s hlídkou a zabavení potravin. Pěšky přes Libeňský most a kolem Holešovického pivovaru k Weiglům. Malý František v průchodu u vchodu do domu jí kryl záda, když maminka prováděla tu ilegálnost. Žádné zdržování u Weiglů, promluvit pár slov a rychle odsud. V roce 1942 obdrželi Weiglovi předvolání na deportační shromaždiště v Holešovicích-Bubnech. „Paní Kotoučková děkujeme za pomoc, již nám nemusíte nic přinášet. Budeme odjíždět  pryč, kde bude náš nový domov a kde budeme spolu žít a pracovat. Tak přesně mi to tehdy pan Weigel říkal.“

„O svátku svatého Václava v roce 1945, v Praze Na Poříčí před obchodním domem Bílá labuť mne kdosi překvapil uchopením za rameno. Jémináčku, mladý pan Weigel. Paní Kotoučková, srdečně děkuji za vše, co jste pro moji rodinu běhen okupace dělala. Při dotazování na jeho rodiče,  ale náhle oněměl a chvíli nemohl promluvit. Nic o nich nevím.“

Napsal jsem malou vzpomínku na vypravování o době a lidech, kterou uchovávám v paměti. Ten článek jsem napsat musel, jak jistě po jeho přečtení vnímavý čtenář uzná. Darovat naději, že třeba jedenkrát se šťastně uzavře kruh setkání potomků protagonistů těchto příběhů.

Závěr svého života paní Jaroslava Pejsarová prožila v Domově Pod Kavčí Skálou v Říčanech

Postskriptum. Paní Jaroslava Pejsarová (1924 – 2017) v  roce 2014 svůj příběh sdílela pro veřejný projekt Národní kronika v Domově Pod Kavčí Skálou v Říčanech.

Luděk Kudrna