Zelenečská Thálie

Divadelní kroužek Mošna při folklorní operetě Na Svatém Kopečku v sále hostince U Lva

V meziválečném Zelenči bylo ochotnické divadlo zcela určitě obrovským společenským fenoménem. Místní divadelníci vyvíjeli velmi bohatou činnost. V uvedeném období divadelníci připravovali a hráli stovky představení. Zdejší ochotníci byli zapsáni v Ústřední matici divadelních ochotníků československých v Praze. Od počátku třicátých let přetrvávala určitá rozdrobenost ochotnické scény, když divadelní nadšenci zakládali samostatné soubory při TJ Sokol, Sportovním klubu, ČSOL (legionáři), DHS (hasiči), politických stranách a jiných organizací. Po roce 1939 následoval útlum činnosti.  Řešením se stalo sdružení ochotnického divadla v Zelenči do Ochotnické scény, která dále vyvíjela činnost také během okupace a ještě krátce po válce. V prostoru před železniční zastávkou byla dokonce umístěna směrovka do vsi ukazujícící cestu k ochotnické scéně. 

V uvedeném období tady působilo současně několik ochotnických souborů – Dramatický kroužek MOŠNA, Spolek dělnických divadelních ochotníků Karel MARX, Dramatický odbor TJ Sokol, Loutkové divadlo LD TJ Sokol, Divadelní odbor Sportovní Klub, Divadelní soubor Dobrovolného hasičského sboru, Divadelní soubor Čs. strany národně socialistické, Divadelní soubor DTJ Sociálně demokratické strany dělnické a Divadelní soubor Jednoty čs. obce legionářské. Divadelní činnost vyvíjeli rovněž baráčníci, junáci, obecná škola a další. Ve Mstěticích působila Dělnická ochotnická jednota a později Divadlo osvětového sboru, kde se především zasloužili tehdejší řídící učitelé obecné školy Eduard Mužík a Antonín Štverák. Od konce třicátých let a ještě po válce ochotnické divadlo v Zelenči působilo pod společnou Ochotnickou scénou Zeleneč, která spojovala členy z původních divadelních souborů.  Krátce potom zde ještě působily Divadelní soubor OB při Osvětové besedě (1958), Divadelní kroužek SSM (1985) a novodobě Dramatický kroužek ZŠ a na kulturním poli v Zelenči dnes působí spolek KOZEL (2017).

Hugo G. Lounský

Ochotnické divadlo v Zelenči vzniklo a žilo z nadšení a podpory místních a přespolních přátel divadla. Mnozí doslova Thálii propadli. Divadlo podporovali svým přispěním občané i instituce, spolky, živnostníci i jednotlivci. Hugo Gűnther s pseudonymem Lounský v Zelenči velmi rád hostoval jako autor a herec nesčíselněkrát. Byl zde, v Praze i po celém kraji hercem, zpěvákem, režisérem, autorem divadelních her, operet, kupletů a scének. Byl také hercem Tylova divadla v Praze-Nuslích, Kabaretu Na Poříčí a úředníkem státních železnic. Příležitostně přijížděli také profesionální herci z Prahy. Ochotníci hráli a podporovatelé divadla pomáhali převážně gratis nebo za pohoštění, také  pomocnou rukou nebo finančním příspěvkem. Místní hudební těleso zajišťoval Antonín Musil (1905–1985), který zde provozoval kapelnickou živnost. Jím založená a vedená Hudba O. B. Zeleneč působila ještě v osmdesátých letech.

U nás v Zelenči Lounského všichni znali včetně jeho celé rodiny, když tady mnohokrát s nimi do roztrhání těla nejen hrával, ale také třeba společně stavěli a zase bourali scénu s kulisami. Nelze vzpomenout na všechny amatérské zdejší herce a herečky, často celé herecké rodiny, kteří obětavě a opakovaně zkoušeli a hráli své kusy. Musíme určitě jmenovat z Dramatického odboru Sokola a později Sportovního klubu Jaroslava Bobka (holič), Josefa Fuidla (obchodník), Václava Syrového (krejčí), Emanuela Šedivého (řídící učitel), Josefa Doubka (úředník), Adama Birtuse (zlatník), dále Františka Virce, Josefa Tietze, manžele Jonášovy a Karasovy a jiné. Manželé Doubkovi se věnovali také zdejšímu loutkovému divadlu, kde hráli s dřevěnými loutkami vysokými 25 cm nebo s kašpárkem či princeznou. Scénu a kulisy pomáhali připravovat Prokop Jonáš (tesař, starosta), František Virc (truhlář), František Kotouček (truhlář), Josef Doktor  (čalouník) a nebo Václav Jenč (dopravce). Sály, prostranství i letní zahrady poskytovali Václav Novák (statkář), Václav Lev (hostinský), Božena Honzíková (hostinská), Alois Mašek (hostinský) a Václav Strnad (hostinský). Místní restauratéři nabízeli spolkům a souborům sály svých podniků k využití. V hostinci U Lva vývěsné tabule u vchodu oznamovaly, kdo zde má „domovská divadelní prkna“, třeba Mošna i Marx, sokolové a legionáři. Obdobně na fasádě restaurace U nádraží. V hostinci U nádraží měla později místní obec baráčnická svoji Baráčnickou rychtu. Konaly se zde pravidelná spolková sezení tetiček a sousedů i jejich kulturní a vlastenecké akce. V bývalé panské zahradě poskytoval velkostatkář Václav Novák prostor pro letní scénu pod otevřeným nebem „Přírodní divadlo U Hejtmanů“. Na místě  současného parkového trojúhelníku u pomníku padlým se v té době nacházelo veřejné travnaté prostranství. Bylo rovněž využíváno  ke kulturním podnikům pod otevřeným nebem, zejména jej využívaly hostující cirkusové společnosti k artistické produkci, lunaparkům a stavbě šapitó.

Divadelní plakát, Na letním bytě

V období po vzniku Ochotnické scény během protektorátu pravidelně hráli divadlo Fiala, Pučanovi, Cajnerovi, Virc, Bobkovi, Vaňková, Sobotková, Kubáňkové, Kabíček a další zelenečští občané. Divadelní soubor v tomto období tvořilo asi 50 herců. Ochotnické scéně předsedal řídící učitel Oldřich Pavlík, spolkové organizační práci se věnoval hostinský Václav Lev.

V pondělí 6. července 1931 se v Zelenči konal tradiční pietní večer k uctění památky mistra Jana Husa. U příležitosti oslav byla obec vyzdobena prapory a květinami. Na organizaci Husova dne se nejvíce zasloužili místní bratři a sestry Církve československé (později husitské). V té době zde tato církev měla své věřící, dokonce se zvažovala stavba místního Husova sboru. Přes určitou tichou náboženskou řevnivost v obci se tady tehdy svorně bavili husité a evangelíci i s většinovými  katolíky a bezvěrci. Husova oslava každoročně  probíhala ve dnech 5. nebo 6. července v zahradě Novákova velkostatku U Hejtmanů pod širým nebem. Jako účinkující herci a zpěváci se na akci společně podílely místní spolky. Slavnostní projev  pronesl tehdejší koaliční starosta obce (1927–1931) sociální demokrat Josef Radil, kterému v tomto politicky a hospodářsky obtížném roce skončí mandát. V dobové politické obecní mozaice pěti stran vedle nejsilnějších komunistů a sociálních demokratů sekundovali národní socialisté, lidovci a republikáni. Okrajově v této době zde také politicky působili jednotliví členové či sympatizanti Národní obce fašistické a Svazu proletářských bezvěrců, který zde krátce dokonce měl svoji členskou buňku. Po projevu starosty následoval program s hudbou, mluveným slovem, zpěvem včetně sborového chorálu Ktož jsú boží bojovníci a dramatickým představením z dob poroby českého národa. Během večera byla zapálena Husova hranice. Výnos akce byl tehdy předurčen k použití při stavbě školy a na úpravu parku u pomníku padlým na návsi.

Husova oslava, 1931
Divadelní plakát, 1931

Nakonec ještě jeden dramatický kus sehraný v těchto letech v Zelenči. Kroužek Mošna v sále U Lva zkoušel tehdy populární veleúspěšnou operetu Rudolfa Frimla Rose Marie. Malá Vlastička s obdivem vzhlížela na krásnou hrdinku,  indiánku Wandu. Tatínek ji dokonce musel z bambusové násady od koštěte vyrobit indiánský luk se šípy a maminka jí ušila indiánský kostým. Při cestě ze zaměstnání sousedka paní Marie Kotoučková náhle pocítila prudkou bolest krku. Její hrdlo bylo zasaženo Vlastičkou vystřeleným šípem. Štěstím bylo, že raněnou právě doprovázel bratr Josef, který přijel do Zelenče na smluvenou rodinnou návštěvu. Zkušený bývalý zeměbranec z balkánské fronty Josef hned věděl, jak se zachovat. S touto zbraní se za 1. světové války několikrát setkal. Po zajištění doprovázel sípající zraněnou vlakem na Denisovo nádraží do Prahy a tramvají do tehdy ještě Divizní nemocnice (dnes Všeobecné nemocnice) na Karlově náměstí. Operatérem byl tehdejší přednosta chirurgické kliniky, věhlasný profesor MUDr. Arnold Jirásek, který byl chirurgem se zkušenostmi z mnoha válečných bojišť. Speciálně sám provedl výkon, protože byl kromě jiného specialistou na její závažnou diagnózu, jak do lékařské zprávy zapsal „ránu střelnou šípovou zbraní způsobenou zasažením štítné žlázy a hrtanu“. Ta operace ji zachránila před  ztrátou hlasu a jinými komplikacemi. Zmiňovaná nehoda měla šťastný konec a od věku 38 let babička přesně uprostřed hrdla nosila památnou jizvu, jak říkávala „od krásné sousedky Vlasty“.

Článek je vzpomínkou na kouzlo místního ochotnického divadla a poděkováním jeho dávným hercům, divákům i přátelům.

Luděk Kudrna