Zelenečští Amerikáni

V 19. a počátkem 20. století odcházeli z mnoha oblastí Čech a Moravy vystěhovalci do Ameriky. Důvody vystěhování byly ekonomické, národnostní, politické, někdy také osobní až tajemné útěky. Mnozí z nich se po nějakém čase vraceli zpět do vlasti. Někteří s tvrdě vydělaným kapitálem, častěji jen s rozčarováním z amerického snu. Tito vystěhovalci i navrátilci byli běžně lidmi nazýváni Amerikány. V meziválečné době v Zelenči žili tři zaoceánští navrátilci do staré vlasti a mladé republiky: Alois Mašek s dcerou Miladou a František Makrlík.

Alois Mašek s dcerou Miladou v době návratu z USA (1919)

V roce 1933 koupil tehdy pronajatou restauraci U nádraží od Josefa a Boženy Honzíkových z Šestajovic restauratér Alois Mašek. V té době v Zelenči panoval značný stavební ruch a neobyčejně pestrý spolkový život. Pan Mašek byl zelenečským Amerikánem. Podle jeho vypravování v mládí býval pravým americkým kovbojem na prérii v Ohiu a potom dělníkem na jatkách v Clevelandu. V Ohiu v české krajanské komunitě se také oženil a narodila se mu dcera Milada. Nepřízní osudu ovdověl během tehdejší pandemie španělské chřipky v roce 1918, kdy ztratil milovanou mladou manželku Boženku, matku malé Milady. Přátelé mu pomáhali najít novou ženu a matku prostřednictvím krajanské inzertní seznamky. Tak se seznámil s válečnou vdovou Albínou Mansfeldovou z Dalovic u Mladé Boleslavi, kvůli které se v roce 1920 vrátil do vlasti. Paní Albína se později stala jeho manželkou. Byla maminkou syna Miloslava, který se tak stal nevlastním bratrem Milady Maškové. V Zelenči žili od počátku třicátých let, když se přistěhovali ze Staré Boleslavi, kde provozovali řeznictví, do koupeného objektu s provozovnou restaurace v  Masarykově ulici č. p. 250 (dnes Čsl. armády). Nacházel se zde lokál s výčepem a kuchyní, pivní sklep, společenský sál (kinosál), spolková místnost, sociální zázemí, letní zahrada a byt. V majetku Maškových byl rovněž dům v Masarykově ulici  č. p. 113, kde je od roku 1932 místní pošta.

Maškovi s Miladou ve svatebním závoji, Zeleneč, 1943.

Pan Mašek byl z velké trojky tehdejších zelenečských hostinských (Václav Lev  Václav Strnad  Alois Mašek) typově zcela vzdálen od všem nám známého hospodského Palivce. Vždy dokonale upraven, s vystupováním džentlmena, klidný, rozvážný a seriózní. Obsluhoval hosty v plném lokále, ve výčepu, u stolů i venku s lehkostí a světáckou noblesou. Atmosféře podniku a kulturnímu očekávání odpovídala také skladba pravidelných hostů. Velký sál nebo menší místnost si zadávali pro svoje schůze i setkání spolkaři, baráčníci tu měli svoji rychtu, ochotníci divadelní zkoušky a představení. Také mariášníci a kulečníkáři měli pravidelnou docházku. V dobách velké žízně byla v restauraci U nádraží po vystoupení ze žhavého letního železničního vagonu nejrychleji dostupná pomoc. Zcela rovnocennými s dospělými zákazníky zde byly děti, se kterými Maškovi vždy vedli partnerský dialog při vyřizování rodičovských příkazů.

Albína a Alois Maškovi s dcerou Miladou v Zelenči

V nabídce byl také sortiment pamlsků vyhledávaný návštěvníky kina. O jejich oblíbenosti vypovídalo šustění v napěchovaném sále při vypjatých chvílích filmového děje během projekce. Paní Mašková byla velice rázná, pracovitá a organizačně schopná v provozu  restaurace a její kuchyně. Vznášela se s plnými talíři nebo půllitry jak bělostný anděl. Restaurace vždy zářila čistotou a okna byla vyzdobena květinami. O to se musela starat dcera Milada, která po škole a později při své práci zajišťovala úklid a pomoc rodičům v provozu restaurace.

Miloslav Mansfeld po návratu do vlasti v zámecké zahradě v Hluboké nad Vltavou (1947)

Syn, generálmajor Miloslav Jan Mansfeld (1912 1991) byl československý válečný pilot, který bojoval v britském vojenském letectvu RAF. Patřil mezi československá letecká esa a stal se nositelem řady vojenských vyznamenání z doby nesvobody. Již při příchodu do Zelenče byl vojenským pilotem na letišti v Praze-Kbelích. V roce 1939 uprchl z protektorátu. Nejprve bojoval ve francouzské cizinecké legii v severní Africe, od roku 1940 byl pilotem RAF. Válečnou misi skončil jako velitel perutě Squadron Leader. Po válce sloužil jako důstojník na Ministerstvu národní obrany v Praze a později jako velitel u leteckého pluku v Plzni. Po roce 1948 emigroval do Velké Británie, kde působil až do výslužby jako vojenský pilot. Stal se dopisovatelem deníku The Daily Express. Se svojí maminkou Albínou se naposledy setkal v roce 1968, na sklonku jejího života, když jej navštívila v Londýně. Ve Velké Británii je pohřben v československé sekci vojenského hřbitova v Brokwoodu. V poválečném období byl v Zelenči známý především vojenskou osvětovou činností, kterou váleční piloti mimopracovně vykonávali pro školní mládež, spolky a jiné kolektivy. Jeden místní pamětník vyprávěl, že jako školáci po takové besedě s Mílou Mansfeldem fascinováni zatoužili stát se také vojenskými piloty. Bohužel nepřízní osudu a doby „jsem se nedostal ani do učení na leteckého mechanika a doživotně se musel spokojit  jen se zámečnickým ponkem v  Kolbence“.

Maj. M. Mansfeld, 68. noční stíhací peruť (uprostřed s odznakem sovy)

Politické a hospodářské změny po roce 1948 postihly živnostníka a restauratéra Aloise Maška likvidací jeho podnikání. Byl zde mezi prvními, kdo se již krátce po válce setkal s ekonomicko-politickým nástrojem znárodnění. V létě 1945 vstoupil v platnost prezidentský dekret o kinematografii, kterým se znárodňovaly rovněž licence k promítání kinofilmů, provozovny a promítací zařízení. Původní biograf provozovaný ve velkém sále restaurace tady vzniknul podle tehdy ve třicátých letech četně vznikajících sokolských kin Bio-Sokol, později provozovaný pod názvem Elektra. Od roku 1946 bylo kino provozováno Ústřední správou kin, v roce 1957 přešlo pod MNV Zeleneč. Pamětníci si ještě vzpomínají na personál kina, manžele Krejčovy nebo Vorlovy.

Kinosál byl také velice intenzivně využíván v rámci společenského a politického života obce. V roce 1966 byla provedena velká adaptace kina s modernizací na širokoúhlou projekci. V letech 1982 1992 kino provozovala dnes již zaniklá příspěvková organizace Kino Zeleneč. Po zániku živnosti Aloise Maška v restauraci U nádraží vzniklo zde v padesátých letech Pohostinství Jednota LSD Praha-východ v Říčanech, v současnosti Restaurace ZELAND. Maškovi naposledy v Zelenči žili ještě koncem šedesátých let v bytě jejich původního domu v ulici Čsl. armády č. p. 113, který je dnes v majetku České pošty.

František Makrlík v meziválečném Zelenči prožil poslední roky života. V Americe nezbohatnul, žil sám, cítil se být unavený a nemocný. Bydlel v podnájmu v malé místnosti s okénkem u rodiny Mráčkovy v Dvořákově ulici č. p. 322. Pro představu, ten domeček byl malinký jako je dnes, tehdy ale ještě bez současné přístavby. Tehdy v obci bylo běžné, že v domech žilo s domácími třeba i několik nájemníků. S rodiči Mráčkovými zde v jediné místnosti žily jejich děti Věra, Marie, Slávek, Jirka a Mirek plus v komůrce starý pan Makrlík. Nevím proč, ale na „světáctví a amerikánství“ pana Makrlíka byl zlověsně alergický soused Lojza. Pravděpodobně se jednalo jen o momentální projev intelektu v alkoholové mlze. Při pravidelném večerním pouličním představení během návratů z hostince Lojza vystrašeného stařičkého pana Makrlíka ukrývajícího se doma nikdy neopomenul potrápit. Lojza klackem třískal do plechové popisné tabulky umístěné na tehdy nově postaveném betonovém koncovém sloupu obecního elektrického vedení před protějším domem Vasila a Františky Bezegových. Přitom i desítky minut do tmy vykřikoval: „Bááác…bááác… Makrlíííka vymetem!“ a nedal se při té aktivitě nikým zastavit. Podle vypravování nejčastěji jeho počínání skončil na přilehlém paloučku soused Karel Studený, metodou bác  bác.

Článek je vzpomínkou na zmizelou dobu a většině zdejších již neznámé lidi. Na jejich přispění ke kulturnímu rozmachu  obce i na dobu, která tvrdě zasáhla do jejich životů.

Luděk Kudrna