„Ale Maruško, kam bych utíkala?“… vzpomínka na 25. březen 1945 v Zelenči

Spojenecké bombardovací letadlo

Povím vám příběh, který jsem opakovaně vyslechl v dětství jako vzpomínku na dobu války a na bombardování na květnou neděli 25. března 1945. V roce 2018 jsem ten mně důvěrně známý slovosled  opět snad dvacetkrát slyšel od více než devadesátileté paní Marie Novotné-Buškové (1927). Určitě bizarní zážitek v atmosféře blízkosti zkázy a smrti ji pravděpodobně tak silně celoživotně zasáhl a fascinoval, že jej i po sedmdesáti pěti letech chtěla vypravovat znovu a znovu. Opakovala tu vzpomínku jako kolovrátek, v tomto požehnaném věku s roztomilým chichotáním stále dokola a všem… „ale Maruško, kam bych utíkala?“…

„ …byla to poslední, postní neděle 25. března 1945. Květná neděle před Velikonocemi. Ráno jsme byly na pašijové mši sloužené farářem Rudolfem Dőrnerem v kostele svatého Prokopa ve Svémyslicích vyzdobeném kočičkami a vrbovým proutím. Ukazoval se pěkný den, modro na obloze, slunečno a teplo. Domluvily jsme se po mši s Marií Kruckou a Lídou Kotoučkovou, že po obědě pojedeme na kolech na výlet za kamarádkou Miladou Písaříkovou do Jiren.

Ještě nebylo poledne, když spustila jekot obecní poplachová siréna v Tvrdíkárně (bývalá továrna u železniční zastávky). A jak nás v Zelenči v civilní protiletecké ochraně školili, v mžiku byla ulice plná lidí prchajících z vesnice. Lidé vybíhali z domů. Po chvíli vysoko na obloze temný hukot a mezi obláčky plno malinkých stříbrem se lesknoucích čárek a bílých dlouhých čar směřujících ku Praze. To už byla první vlna spojeneckých bombardovacích svazů, které potom ještě v dalších vlnách snad celou hodinu hučely nad hlavami za stálého dunění, hřmotu a teplého větru. Naši vyběhli z domu a spolu s obyvateli okolních ulic, před nedělním polednem jich v domech bylo plno, všichni utíkali do nejbližšího pole, kde zalehli na většinou ještě téměř holé zemi a podél mezí.

Skočila jsem na kolo a ujížděla za Lidkou, že budeme v té hrůze spolu. U Kotoučkova plotu jsem potkala jejich babičku, jak v záhonu opřená o motyku civí do nebe na to nadělení. Bábi, rychle, kde jsou ostatní, musíme ze vsi! Vletěla jsem ke Kotoučkům do domu a začala je šturmovat z domu.

Marie Bušková (1945)

Paní Kotoučková stála s vařečkou a utěrkou u plotny, okna a dveře v domě předpisově pootevřená. Ale Maruško, kam bych utíkala? Knedlíky právě zavářím v kastrole, v prádelním kotli mi vře voda a zítra brzo ráno musím vstávat do práce. Sedni ke stolu, nandám ti polévku, Liduš, zavolej babičku a Fanouše k obědu! Bylo právě poledne, venku ta hrůza hrůzoucí. Hluboký hukot a výbuchy v dáli, na obloze nad Dehtáry sloupy dýmu, otevřená okna klapala v poryvech teplého vzduchu. Pan Kotouček doma nebyl, na oběd odjel do Dehtár k Živnůstkům do hospody, kam po mši vezl na kole opravená kulečníková tága. Z domu tehdy stojícího na okraji obce byl výhled na to divadlo na nebi a obzoru přilehlých polí. Najednou přiběhl malý Fanda. Pět ran Krista pána, co to ten kluk zase přitáhnul do baráku?! Na dvorku na jeho dvojkolce čisťounká s tou nejjasnější kanárkovou žlutí svítící, snad ještě teplá právě z nebe spadlá zápalná puma. Snad z obavy, aby mu tu krásku někdo z kluků potom nevyfouknul, rychle ji sebral na poli, kde byl a přitáhnul domů do svého arzenálu. Určitě na něj tehdy dohlížel strážný anděl.“ V době posledních válečných měsíců tam v polích pravidelně coural, vybaven dětským dvojkoláčkem a motykou za účelem „vševojskového průzkumu“. Naštěstí v tom místě nebyly shozeny ty tolik smrtící střepinové pumy. Puma potom ležela jako dekorace až do prázdnin v roce 1947 v zahradním květinovém záhonu. Zatímco vytřeštění sousedé, zejména děti tiskly tváře do polní hlíny okolo celé obce, prázdné domy pootvírány a ulice bez lidí, u Kotoučků se v kulisách pekla spojeneckého náletu nerušeně pokračovalo v nedělním obědvání. Nutno dodat, že historie dala slovům paní Kotoučkové za pravdu. Následovalo nedělní odpoledne, oběd byl snědený, prádlo vyprané a v pondělí časně se muselo vstát do práce.

Pomník Heleně Srbové, kterou zabila bomba na okraji Svémyslic

Druhý spojenecký nálet na Prahu byl zaměřen na cíle ve Vysočanech, Libni, Kbelích a Letňanech, kde ničil průmyslové a vojenské cíle a zabíjel především civilisty. Nálet zasáhl také přilehlá území obcí Čakovice, Satalice, Vinoř a Horní Počernice. Okrajové shozy pum dopadly rovněž na dohled od Zelenče, přibližně v prostoru od Čertous k Dehtárům a Svémyslicím, kde do polí dopadlo také několik nevybuchlých pum a následně došlo k explozím zápalných i malých tříštivých pum. V polích se rovněž povalovala spousta prázdných držáků, v nichž byly tyto malé bomby uchyceny a ve svazcích shazovány. V místní otevřené krajině byl dolet a účinek pumových střepin po výbuchu velmi nebezpečný zejména pro terénem nechráněné osoby, které tomu nebezpečí v polích ještě vyběhly vstříc. Někteří občané Zelenče po válce uchovávali vzpomínku na „hořící nebo prášící zem“ či schraňovali velkou střepinu nalezenou v polích. V polích ležící pumy potom pod dohledem vojenských pyrotechniků vyhledávalo a odváželo trestanecké komando. Pamětníci vypravovali, jak v Čertousích, v poli za železniční tratí a k Jirenskému potoku jako kluci samozvaní pyrotechnici pomocí bidla a těžítka zavěšeného na špagátu hazardérsky zjišťovali, do jaké hloubky v zemi  jsou velké nevybuchlé pumy zabořeny. Byla zmiňována hloubka pumového kanálu až 4 metry a více.

Hrob Jiřího Sengla

Obětí spojeneckého náletu z 25. března 1945 byl místní občan Jiří Sengl (1909-1945), který se již nevrátil ze zaměstnání v Letňanech. Rodina se syny, skautem Jiřím a Václavem, žila v domě číslo 240 ve Dvořákově ulici. Později byl od jejich domu vypraven pohřební průvod sousedů za rakví z pozinkovaného plechu na místní hřbitov.

Sousedy si nevybíráme. Soused „Jáša“ k nám jednou přinesl na přilepšení protektorátního svátečního oběda jehněčí kýtu. V jídelníčku bývalo maso poskrovnu, převážně jen v neděli, stále dokola jen králík z králíkárny na dvorku. Babička mu za maso zaplatila požadovanou přemrštěnou keťaskou cenu. „Zase potřebuje na kořalu,“ potom dodala, že „k nedělnímu obědu bude jehněčí na česneku“. Když jsme zasedli k nedělnímu obědu, po polévce přišlo očekávané finále. „Míšánku pejsánku, to víš, že taky dostaneš ochutnat masíčko.“ Míša přidělený kousánek masa očichal, najednou přestal vrtět ocasem a odešel se sklopenýma ušima od nedělního podstolu. V tom babička, co prožila hladové roky 1. světové války a válečnou kuchyň, pronesla od té doby v rodině tradovanou památnou větu: „Ten prolhaný pacholek Jáša, pes psa přeci nežere.“

Ten starý příběh jsem  zapsal po více než padesáti letech, co jsem jej poprvé a možná naposled zaslechl od pamětníků vypravovat.    

Luděk Kudrna