Zelenečské nebe

Od roku 1939 odcházeli z Protektorátu Čechy a Morava do zahraničí, z nacisty okupované vlasti,  tisíce mužů, aby proti nim bojovali. Mezi prvními, kteří prchali, byli letci –piloti, navigátoři, radisté, operátoři, pozorovatelé, palubní střelci, zbrojíři, mechanici a další bývalí příslušníci čs. letectva v roce 1939 hromadně propuštění z armády. Jednalo o svépomocně a tajně organizované útěky. V době války bojovali na západní i východní letecké frontě. S účastí letců mnoha národností v RAF se podařilo ubránit Velkou Británii, výchozí území pro invazi spojenců v Normandii dne 6. června 1944.

Mnozí skončili svůj život v boji, zůstali dodnes nezvěstnými v moři, trpěli v zajateckých táborech nebo prožili další život s tělesnými či duševními traumaty z války. Poválečné politické změny v Československu v roce 1948 odstartovaly nové křivdy. Odstraňování západních letců ze služby, ze zaměstnání, jejich pozdější perzekvování nebo nucenou emigraci. Jedním z těchto příběhů je život generálmajora Miloslava Jana Mansfelda (1912–1991).

Seržant M. Mansfeld, výcvikový tábor RAF, Sutton Bridge, 1940

Miloslav Mansfeld byl pilotem RAF, který měl osobní vztah k Zelenči. Do Zelenče se v roce 1933 přistěhoval s  matkou Albínou a nevlastním otcem a sestrou Aloisem a Miladou Maškovými. Maškovi vlastnili a provozovali restauraci U nádraží. V té době byl jednadvacetiletý Miloslav Mansfeld poddůstojníkem 6. Leteckého pluku ve Kbelích. V roce 1934 zde sloužil jako stíhací pilot letky nočních stíhačů a později jako instruktor létání a zkušební pilot Vojenského a technického leteckého ústavu v Letňanech. Po v protektorátě vynuceném propuštění z armády se rozhodl k odchodu do zahraničního odboje. Pro jeho blízké v Zelenči to předznamenalo šestiletý strach, úzkosti a obavy.

Při poválečném vypravování vzpomínal na svoji strastiplnou cestu k RAF: „Sám bývalý velitel pluku ve Kbelích plk. Vilém Stanovský mně poslal do hospody Pod lipou, tam teď slouží Josef (npor. Josef Šnajdr) a u něj se přihlásíš! Byli jsme přeci vojáci… a vlastenci.“ Nejčastěji útěky pilotů z protektorátu probíhaly přes Polsko. Vlakem do tehdejší Moravské Ostravy a dále do Frýdku, kde po přenocování s pomocí převaděčů se pěšky přecházelo přes protektorátní hranici do Polska v prostoru hraničních obcí. Dále přes Těšín na shromaždiště v Krakově, kde ještě v mírové situaci  jedinou přijatelnou alternativou bývalých vojáků – cizinců byl závazek v cizinecké legii jiného státu. Z Gdyně polskou zaoceánskou lodí Sobieski do přístavu Boulogne-sur-Mer v severní Francii a následně k cizinecké legii v Alžírsku. Po vyhlášení války Francií Německu 3. 9. 1939 následoval vojenský letecký výcvik na základnách ve Francii a služba u jejich letectva až do kapitulace Francie. V létě 1940 útěk z Francie na lodi do Liverpoolu a odsud k stíhačům RAF. V říjnu 1940 absolvoval seržant Mansfeld první bojové nasazení u RAF v tehdy již závěrečných bojích letecké bitvy o Británii. V této fázi bitvy se jednalo především o boj stíhačů proti nočním bombardovacím náletům německé Luftwaffe. Během svojí pětileté válečné kariéry v RAF nikdy nesloužil u československé perutě. Létal u britské 111. stíhací a 68. noční stíhací perutě. Patřil k několika československým pilotům, kteří v RAF začínali jako poddůstojníci a vypracovali se k důstojnické hodnosti Squadron Leader. Od roku 1943 do konce války byl velitelem československé letky 68. britské noční stíhací perutě. Je dokonce evidován jako stíhací eso a nejúspěšnější pilot 68. perutě.

Leteckým esem se stal pilot po dosažení pěti bojových sestřelů. Mansfeld se stal esem ve složitých letových podmínkách nočního patrolování stíhačů a při pohotovostních letech při obraně území a bojové činnosti proti nepřátelským útokům z území Německa a okupované Francie, Belgie a Holandska. Vynikající pilot bez přesné střelby se nemusel stát esem a naopak přesný a odvážný střelec z jakkoliv nevýhodné pozice esa dosáhl. Při tzv. psích soubojích pilotů stíhaček o životě a smrti se často rozhodovalo v jediné vteřině akce (poznámka autora – největší letecká esa válečné historie s více než 300 sestřely sloužila u Luftwaffe).

Slavnostní pochod letců 21. 8. 1945 v Praze

Po osvobození Československa a návratu většiny zahraničních odbojářů do vlasti se 21. srpna 1945 v Praze uskutečnila slavnostní vojenská přehlídka letců československých perutí RAF. V této době byli českoslovenští  váleční letci přijati a oslavováni jako národní hrdinové boje za svobodu. Většina jich potom nastoupila službu u vojenského  nebo civilního letectva Československé republiky. Mansfeld po návratu v srpnu 1945 sloužil na velitelství letectva Ministerstva národní obrany a od roku 1946 byl štábní kapitán Mansfeld velitelem letky 24. leteckého pluku v Plzni. Tehdy, když bydlel v Praze-Karlíně příležitostně navštěvoval rodinu v Zelenči. V době návratů letců RAF do vlasti v létě 1945, v časech obrovské euforie z poválečné svobody, jej tady všichni znali. Byl naším pilotem a hrdinou, který si zasloužil obdiv a úctu. Někteří ze zdejších s ním absolvovali osvětové besedy a setkání, především školní mládež. Samozřejmě se často o něm vypravovalo, také s prohlížením fotek, v restauraci U nádraží s Maškovými.

Miloslav Mansfeld s přítelkyní Boženou, Londýn, 1970

Podle údajů v archivních dokumentech k jeho osobě byl štábní kapitán Mansfeld 27. 5. 1948 prohlášen za vojenského  zběha od 24. leteckého pluku v Plzni a následně degradován na vojína. Ve skupině s dalšími třemi důstojníky ilegálně opustil republiku přechodem do okupační zóny USA v Německu a dále do druhého exilu ve Velké Británii. Zde se vrátil do služby u RAF a do výslužby odešel v roce 1958. Poté až do penzionování vykonával manažerskou pozici v novinách The Daily Express. Až v roce 1968, po dlouhých dvaceti letech, se podařilo mamince Miloslava paní Albíně Maškové se setkat se svým jediným synem, když jej na sklonku svého života navštívila v Londýně. Bohužel, nepřízeň doby již neumožňovala ani jejich poslední rozloučení v roce 1970.

Jen krátce koncem šedesátých let a po roce 1980 u nás vznikaly iniciativy a veřejně se publikovaly názory, články nebo knihy věnované také západnímu odboji. Přetrvávající ideologická cenzura umožňovala „vzpomínat jen na některé padlé kamarády, kteří nedoletěli“, ale o tehdy v nouzi a izolaci zde živořícím nebo v emigraci ještě žijícím našim legendám RAF prezentaci neumožnila. Jejich rehabilitaci řešily až zákony a rozhodnutí po roce 1990.

gen. Miloslav Mansfeld, Roudnice nad Labem, 1991

Pan Miloslav Mansfeld v létě 1991 po dlouhých 43 letech, bohužel ale naposledy, navštívil svoji rodnou vlast. Tehdy se ve dnech 21.–23. 6. 1991 poprvé uskutečnila Memorial Air Show v Roudnici nad Labem, které se rovněž zúčastnili veteráni a kamarádi z RAF. Tato letecká a společenská akce původně vznikla z myšlenky poděkování bývalým vojenským pilotům z 2. světové války, jejíž první ročník byl dojemným příběhem o hrdinství a rovněž o prožité poválečné hanebnosti. V září 1991, již na nemocničním lůžku v Londýně, převzal od československého vojenského přidělence rozhodnutí o rehabilitaci a povýšení do hodnosti generálmajora ve výslužbě. Miloslav Mansfeld zemřel 21. října 1991 v londýnském Hampsteadu a byl pohřben pod britským nebem na československém oddělení hřbitova v Brookwoodu.

Tři zelenečští kopečkáři se přiblížili k státní hranici, poslední prázdniny 1948

Inspirováni naším hrdinou Mílou Mansfeldem se v létě 1948 rozhodli jej následovat tři zelenečští skauti. Tolik snili o létání, ale bohužel zůstali navždy přizemněni, když se jim nepodařilo překonat ony pomyslné hraniční „kopečky“.  Předpokládám, že na autentické fotografii již nebudou nikým poznáni. Dnes je vše zapomenuto. Jejich pokus o ilegální opuštění republiky směrem „svoboda“, podél řeky Labe přes sovětský okupační sektor v Německu nebyl úspěšný. Skončili brzy, zadržením hlídkou pochůzkářů volyňských Čechů v hraničním pásmu katastru města Hřensko s předvedením a vazbou na pohraniční služebně SNB. Průšvih z důvodu jejich nezletilosti a především díky rozvážnosti strážmistra SNB během vyšetřování činu skončil jen vyhotovením protokolů s výzvou rodičům k osobnímu převzetí delikventů a nikoliv tehdy již hrozícím drakonickým soudním rozhodnutím. Návrat do Zelenče probíhal v „kokpitu“ železničního vagonu se smutným přistáním na místní zastávce. Podle jejich vypravování během  vyšetřování a potom doma údajně jediné, co létalo, byly facky. Dávno zapomenutá aféra vypovídající o jejich kotrmelcích se tehdy přirozeně v Zelenči neutajila, následně museli strpět pohrdání i obdiv. Jeden z těchto „pilotů“ mi vypravoval, jak si i po letech v hospodě v Zelenči z nich dělali legraci „….cože, piloti? Jediné, co prý jsme věděli o pilotáži letadla bylo, že u sudu s kerosinem se nemá kouřit.“

Při vzpomínce na zdejší letce musím ještě zmínit npor. Františka Cihlu, který svoji vojenskou kariéru u letectva nuceně ukončil v roce 1939, když sloužil jako poddůstojník na letišti ve Kbelích. Manželé Cihlovi se synem Jiřím žili v dnešní Faltusově ulici číslo 191. V květnu 1945 byl nadporučík Cihla aktivním účastníkem revolučních událostí v Zelenči. Po válce ještě krátce působil jako úředník v Praze.

Článek je připomínkou příběhů lidí, které fascinovalo nebe a létání. Jejich životních postojů v nepříznivé době a malým pokusem o zachování místní paměti na generála Miloslava Mansfelda.

Luděk Kudrna