Zelenečská voda

Voda je život. Věčné absolutno. Od pradávna se v naší oblasti české kotliny vyskytovalo velké množství vody. Nedaleko od naší obce krajinu protíná tok řeky Labe, jejímiž levostrannými přítoky jsou také dva zdejší potoky, Zelenečský a Čelákovický, jejichž vody u nás vznikají. Oba potoky jsou od nepaměti součástí naší krajiny. Pokusil jsem se napsat, co jsem kdy v Zelenči z historie kolem vody zaslechl, přečetl a viděl.

Brandýské Polabí jako celá oblast leží na vápencovém podloží, po kterém podzemní voda, nejprve přirozeně nebeská původem, stéká nebo vyvěrá na povrch země. Oba naše potoky historicky sbíraly svoji vodu v již zaniklých zdejších mokřinách a mokřadech v území, které jsou skryté v názvech míst a ulic Vrbičky a V Jezerech. Tady se voda v deštivých měsících v roce nalézala na povrchu nebo jen malé hloubce. Z celého okolí těchto míst voda v podzemí stékala směrem východním s vytvořením pramene a koryta Čelákovického potoka a severovýchodním s vytvořením pramene a koryta Zelenečského potoka. Voda se nacházela v dostatečném množství v podzemí celé obce. Zdejší studnaři vždy bez problémů hloubili kopané studny, kde již zpravidla od pěti, někde více metrů hloubení v jílovci se nacházel zdroj dostatku vody i v suchých letech. V některých letech a především v jarních obdobích bylo v podzemí vody tolik, že v určitých částech obce docházelo k zatopení sklepů a nebo až k vrchnímu chrlení vody ze studní. Výskyt velké vody v zemi v minulosti především v mokřadu Vrbičky znamenal vysoký vodní sloupec ve studnách především v celé západní části obce. Proto se zde nacházely, od konce dvacátých let v souvislosti se stavbou druhé železniční koleje, na obou stranách násypu železnice propojených propustky mělké meliorační strouhy a jezírka, která odvodňovala železniční spodek.

Výskytem hydrouhličitanů je zdejší studniční voda značně tvrdá, při jejím ohřevu docházelo k velké tvorbě vodního kamene. Pamětníci si možná vzpomenou na Alžbětu Bělovou ze známé kotlářské rodiny, když obcházela tehdy ještě běžné prádelny v domech nebo přístavcích. Byly zařízené velkým prádelním kotlem s těžkým víkem, neckami, štokrletem, škopkem, pádlem a valchou. Alžběta nejprve šikovně demontovala kotel. Ještě dnes ji vidím, jak ve větru s rozevlátými vlasy, nad ohněm v barevné cikánské sukni v mžiku odkamenovala a přecínovala prádelní kotel. Současník nepochopí, jakou rozkoš skýtalo takové letní osvěžení z hloubi studny právě napumpovanou chladnou vodou. Využívání místní studniční vody k pití a vaření ukončilo její znečištění především v ukazateli celkového dusíku.

Nejstarší část obce vznikala kolem rybníka, jehož vznik není přesně datován. V zápisech z 16. století si lze přečíst, že  „ves celá a dvory kmetcí i s rybníkem pode vsí“ měla v době poddanství vždy nějakého panského majitele. Rybník na návsi se nacházel v přirozeném středu rostoucí vesnice, kolem kterého se soustředily jednotlivé usedlosti, v 18. století ještě zcela převažující dřevěnou zástavbou. Rybník se stal obecním až později.

V současné době je uváděna velikost jeho vodní plochy 4 230 m², 256 metrů nad mořem, oproti minulosti se v různých dobách prováděnou úpravou břehů vodní plocha mírně zmenšila a výška hladiny měnila. Původní rybník vznikl v místě přirozených přírodních poměrů terénu, kde zdrojem jeho vody bylo několik vlastních pramenů přírodního dna. Drobné pramínky, někdy jen krátkodobě vyvěraly i v deštivých letech nebo obdobích také v okolí rybníka, pravidelně na cestách pod starou školou a pod kapličkou sv. Jana Nepomuckého. Ještě v šedesátých letech 20. století všichni místní znali velmi vydatné prameny obecní studánky a obecní studny v ulici U studánky, které celoročně zásobily rybník svojí vodou s vodním korytem v ulici, propustkem pod obecní cestou a s výtokem v hrázi do rybníka. Obecní studna s ruční pumpou byla v minulosti místem čerpání vody obyvateli z okolí i kolemjdoucími, surovou vodu ze studánky v poli lidé běžně pili. Pramen obecní studánky vyvěral v mírném svahu pole nedaleko  místa, kde se dnes v nejnižším výškovém bodě lomí cesta (cyklostezka, resp. Zelenečská stezka) v Polní ulici za domem č. p. 23, kde je kameny zpevněný počátek koryta ještě stále vidět. Podtékal propustkem cestu a pod hraniční zdí u domu potůček z obecní studánky pokračoval již zmíněným korytem okolo obecní studny (dnes se zatrubněním) k rybníku. V minulosti se v zahradě podél potůčku z obecní studánky (dnes obecní pozemek) nacházel malý rybníček jako zdroj užitkové vody, z něhož zde zůstalo nynější kachní jezírko.

Rybník sloužil celé obci, vždy plnil, přirozeně na dobové úrovni, všechny dnes obecně známé funkce. Vedle chovu ryb majiteli nebo nájemci rybníka, řečeno dnešní terminologií, plnil funkci vodohospodářskou, krajinou, klimatickou, kulturní, aj. Obci sloužil jako požární nádrž, zdroj užitkové a zahradnické vody, k letnímu plavení koní, chovu hus a kachen, zdroj chladicího ledu pro hostinské a řeznické sklepy, letní i zimní sportoviště, aj. Velmi „zábavná“ ještě za našich školních let bývala také koupel v ledové vodě při plavení ledových ker nebo při zkoušení únosnosti prvního ledu. Na východním a severním rybničním břehu později opatřeném kamennými hrázemi byla stanoviště několika mohutných benátských vrb, jejichž letorosty dosahovaly až na vodní hladinu a v létě poskytovaly stín. Rybník je recipientem povrchové vody z okolí pocházející z dešťových a sněhových srážek, komunální vody z okolních parcel, hospodářských dvorů a domů. První větší dešťová kanalizace vybudovaná v minulosti v obci sloužila k svodu povrchových vod z oblasti centra obce (dnes  křižovatka Čsl. armády – Mstětická – Polní), vedla po pravé straně komunikace směrem k rybníku s vyústěním v hrázi. Zanesení rybníku během století si vyžádalo jeho celkové odbahnění v letech 1930, 1960 a 2017.

Přepadová voda z rybníku za hrází odtéká severovýchodním směrem dříve jednoduše nazývanou „struhou“ směrem  k Labi jako Zelenečský potok. V zahradě domu pod hrází (U rybníka 10) se nacházel na výtoku potoka malý rybníček  jako zdroj užitkové vody. Nazýval se Kyselák podle jména rodiny Kyselových, která zde již po předcích století žila.

V těchto místech za obcí se v historii nacházela obecní pastvina, kterou meandrující a vodou bohatý potok protékal. Z jižní strany z vody vyvěrající pod svahem u dnešní křižovatky ulic Kasalova a Mstětická ve vodnatých letech a obdobích přitékala do Zelenečského potoka samostatná větev potoka. Její koryto pokračovalo podél cesty do Mstětic a pod kopcem vlevo propustkem pod cestou strouhou směrem k dnešní mokřině pod Padesátkou. V místě před  soutokem této jižní větve s potokem Novákův velkostatek ještě po válce využíval udržovaný retenční rybníček pro  zálivku okolních zeleninových polí. Dnes se tam nachází mokřina. Voda i okolí vždy bývaly rájem vodomilných živočichů i rostlinstva. Vodopisně je Zelenečský potok drobným vodním tokem jehož asi 35 km² povodí náleží k povodí řek Labe. Při své krátké cestě po průtoku terénní depresí (roklí) v Zápech se na potoce nachází retenční nádrž, na rozcestí pod kostelem přibírá Ostrovský potok. Ještě dnes jsou v obci Zápy v terénu nad kostelem sv. Jakuba Staršího patrné místa původních hrází z několika dříve zaniklé kaskády rybníčků na potoce a pod kostelem  lze také spatřit udržovaný objekt bývalého Podkostelního mlýna. V 17. století je zde uváděn „mlejnec nákorečný, kde nájemní mlynáři mleli jen při dostatku vody“. Krátce před ústím Zelenečského potoka do Labe v Zápech-Kabelíně se nachází chátrající objekt a rybník bývalého Kabelínského mlýna, na Zelenečském potoce kdysi největšího mlýna. V Kabelíně ústí potok do Labe v malinkém zálivu s vodní hladinou porostlou stulíkem žlutým. Těsně při ústí potok protéká pod starou železniční vlečkou k níž přiléhá lávka polabské cyklostezky.

Kabelínský mlýn na Zelenečském potoce, Zápy – Kabelín, 2017

V dětství mě právě tady učil rybařit pan Alois Jakubů, který tehdy žil s paní Julinkou až na konci obce v Kohoutově ulici dole u Čelákovického potoku. Ze Zelenče jsme brzo vyjeli na kolech, od kamenného kříže na rozcestí k Zápům, polní cestou přes Zápy do Kabelína, kde se při ústí našeho potoka došlo k řece. Pan Jakubů vždy nahodil dlouhé šestimetrové „biče“, na jehož udicích jsme na třešně z naší zahrady vytahovali parádní zlaté vychytralé tlouště. To jsem ještě neřekl, že ty jeho biče, dlouhé rybářské bambusové pruty, pocházely z originální zdejší bývalé výroby JTZ Jaroslava Tvrdíka. Potom již přišlo období velkého znečišťování Labe, přestal jsem tam jezdit. Dnes z nostalgie se na to z dětství známé místo rád příležitostně podívám. Je tam díky cyklostezce podél Labe značný provoz, ale dá se dobře pozorovat řeka a ptáci, ledňáčci říční nebo volavky popelavé. Podle svého ústí se dříve Zelenečský potok také nazýval Kabelínským, někdy se rovněž setkáváme s pojmenováním Zápský potok.

Čelákovický potok je druhým místním drobným vodním tokem, který je uváděn jako pramenící v Zelenči. Již před 1. světovou válkou a potom krátce po válce proběhly odvodňovací zásahy v mokřadu, který se nacházel přibližně v území dnešní ulice V Jezerech. Vodní tok v délce asi 8 km a plochou povodí 26 km² teče převážně přímým korytem  východním směrem do Mstětic a Čelákovic, kde po přítoku Zálužského potoka a průtokem potrubím přímo pod náměstím v Čelákovicích a strouhou ústí do Labe do vody z mlýna. V současnosti je celý horní úsek potoka ze Zelenče až po soutok se Zálužským potokem tzv. v suchých obdobích vysychající vodotečí. Potok a okolí ve Mstěticích velmi utrpěl po vzniku skladiště a vedení produktovodů. Tady místní zelinář Václav Bradáček v místě kolem potoka, kde je nyní zástavba, zavlažoval zeleninové pole. Obdobně vodu z potoka zahradnicky využívali drobní zemědělci, kteří hospodařili na políčkách oboustranně přiléhajících k jeho korytu.

Vodovod Káraný – Praha, stavba prvního výtlačného potrubí , 1910

Dnes je naší nejdůležitějším vodou podzemní pitná voda z Karaného. Káranská vodárna zahájila svůj provoz v roce 1914. Voda do Prahy tady proudí v hloubi Zelenče dvěma potrubními výtlačnými řady DN 1 100 mm. Od podzimu 1908 bylo započato s pracemi na výtlačném řadu v Toušeni, v naší staré kronice je zapsána zdejší pokládka potrubí  prvního vodovodního řadu v letech 1911–1912 v polích za tehdejšími humny obce. Historicky se jedná o první významnou stavbu na našem území s použitím vodovodních trub z litiny. Litinové roury dodané z Francie hutěmi  v Pont á Mousson se dopravovaly po železnici a na našem úseku stavby se skládaly v poli u Zelenče na zařízeném speciálním překladišti. Při překládce se roury ještě podrobovaly vodní tlakové zkoušce a dopravily se povozy k pokládce do výkopu. Potrubí bylo ukládáno v hloubce 1,75 m do paženého výkopu, v místě křižování s železnicí (u dnešní Ferony) do vyzděné štoly. Celou stavbu řídil vrchní stavební rada Alois Opatrný, práce prováděla pražská stavební firma Bratří Pažoutových. V době stavby vodovodu byli zdejšími obecními starosty Václav Malina a Václav  Belza.

Vodovod Káraný – Praha, stavba druhého výtlačného řadu, 1935

Dnes tvoří trajektorii této liniové stavby vodovodu, který se během století ocitl přibližně v polovině intravilánu obce, obousměrně prodloužená osa ulic Kasalova – Olbrachtova  a dále pokračuje v poli směrem na Horní Počernice – Xaverov. Stavba vodovodu byla příležitostí pro řadu místních, zejména pro objem výkopových prací a manipulace se zeminou, výdřevou a přepravou stavebních materiálů po zdejší trase díla. Příležitostnou práci měli dělníci, povozníci i místní sedláci, kteří poskytovali povozy a koňské přípřeže. V roce 1932 byla zahájena rozsáhlá rekonstrukce technologie vodárny s výstavbou druhého výtlačného řadu do Prahy, který se tady v roce 1936 pokládal paralelně s první řadem. V této době již byly parcely Olbrachtovy ulice (tehdy  Palackého) oboustranně zastavěny, v místě současné Kasalovy ulice bylo ještě pole. V místě vedení vodovodu přes současný park u pomníku padlých bylo až do roku 1960 obecní volné prostranství. Na bývalém poli mezi železnicí a Bezručovou ulicí v místě areálu Ferony, věžového vodojemu a přilehlé zástavby bylo od doby protektorátu až do poloviny šedesátých let zřízeno druhé fotbalové hřiště SK Zeleneč. Skládání a manipulace litinových trub při stavbě druhého řadu probíhala již na postavené dlážděné železniční nákladní rampě, která se dnes nevyužívá. Ještě v roce 1939 probíhaly konečné stavební práce na vodovodním řadu v jeho nejvyšším bodě 24 km dlouhé trasy, na odvzdušňovacích věžích na Xaverově. O době stavby druhého řadu vzpomínám na vypravování našich rodičů a jejich vrstevníků, tehdejších dětí, které se právě nacházely ve věku, kdy dosáhly takové tělesné výšky, že jim to umožňovalo bezproblémové probíhání  uvnitř montovaného potrubního systému ve výkopu, tedy aniž by si při tom otloukaly hlavy. Pochopitelně se jednalo o značně nebezpečné a rodiči zakazované hry. O to více to bylo oblíbené a historicky asi již neopakovatelné dětské dobrodružství, poznávat pražský vodovod zevnitř.

V době stavby pražského vodovodu bylo v obci dostatek dobré vody z vlastních studní a k připojení k vodovodu nebyl důvod. Po změně situace v zásobování vodou v poválečném období obec opakovaně neúspěšně usilovala o připojení  na vodovod. Až v období 1990–2000 se v obci postupně realizovalo řešení  zásobování pitnou vodou připojením na káranský vodovod.

Pro nezasvěcené je zajímavá informace o vlastnických poměrech. Vlastníkem historického vodárenského zařízení  budovaného od roku 1906–1948 je Hlavní město Praha. Zařízení postavená po roce 1948 má druhého vlastníka, Zdroj pitné vody Káraný, a.s. Sdružuje kromě Prahy blízké obce Bořanovice, Brandýs – St. Boleslav, Čelákovice, Dřevčice, Káraný, Lázně Toušeň, Nehvizdy, Zápy a Zeleneč.

Luděk Kudrna