Zbigniew Czendlik: Přeji všem krásné Vánoce a aby nás ten život bavil

Bezmála třicet let už působí jako děkan v Lanškrouně. Moderuje také své pořady v televizi a rozhlase. Před rokem jste mohli navštívit jeho talkshow Postel, hospoda, kostel v nedalekých Jirnech. Přátelé oslovují Zbigniewa Czendlika jednoduše Zibi. Sám nemá rád tituly.

Já bych byl rád, abyste mě příště, až mě pozvete,  jednoduše představil jen Zbigniew Czendlik, protože já si na těch titulech nezakládám. Dokonce na faře na zvonku mám napsáno jen Zbigniew. A žádné ty děkany…

Tak Zbigniew. Jak jsem viděl na Vašem facebooku, máte v Lanškrouně výdejní okénko pro odběr pozdravů. Kolik lidí se už zastavilo?

Moje výdejní okénko pro „odběr“ pozdravu Ať vás život baví

Je to fotka, kterou jsem udělal v Milevsku. Nicméně od jara dostávám spoustu mailů, vzkazů, dopisů a telefonátů a musím se přiznat, že na ně nestíhám odpovídat. Já sám se v současné době trochu dostávám do deprese už jen ze čtení těch lidských příběhů a není mi z toho dobře.   První jsou vztahové, lidem teď chybí takové ty širší vztahy pracovní, přátelské, které si vytvářejí v hospodách a kavárnách. A to nám moc chybí. A pak také problémy až existenční, finanční problémy a strach o práci. A někdy je to i ztráta nejbližších. Já těm lidem někdy z toho okýnka odpovídám, ale nemám žádné zázračné slovo, které by mohlo zmírnit ten váš problém. Ale chci vás ujistit, že jsem s vámi, protože já to všechno prožívám také a nežiju na nějakém izolovaném ostrově.

Máme krásné období, advent. Máte jej rád?

Mám a ještě více mám rád Vánoce. Za celý svůj život jsem nezažil takový klidný advent. Pro mě je to vždycky hektické období. Už od září začínáme připravovat kostel. Já se chlubím tím, že máme nejkrásněji vánočně vyzdobený kostel v republice. Já miluji ten vánoční kýč. Každou neděli jsme měli adventní koncerty, charitativní projekty, spoustu různých rozhovorů, doprovázel jsem Lucii Bílou na jejích koncertech Bílé Vánoce. A najednou nic z toho není… Vůbec mně to nepřipadá, že je advent. Takže ty Vánoce budou mnohem skromnější.

Míváte na půlnoční plno?

Já mám vždycky vyprodáno. Pro děti mám odpolední mši a tu miluji, protože mám natřískaný kostel, tam se víc nevejde. V současné době mně to bude chybět.

Jaké to je celebrovat půlnoční? Ono na Vánoce často nacházejí cestu do kostela lidé, kteří se tam přes rok nezastaví. Skoro jakoby se chtěli na ten jeden den vykoupit ze svých hříchů.

Já si myslím, že všichni potřebujeme pohladit a svět dnes trpí deficitem lásky a pomazlení. Já se snažím v kostele být s těmi lidmi a rozmazlovat je úsměvem, hezkým slovem a něčím pozitivním. To je moje poslání. Ať už tam bude sto lidí nebo deset lidí nebo jich přijde čtyři sta.

Musím říct, že Vám závidím působiště. Lanškroun je krásné městečko v podhůří Orlických hor, skoro jako z F. L. Věka. Jak se Vám tam žije?

Báječně, já tam mám kolem sebe skvělé lidi. Víte, ono někdo řekne, že jsem nějaká celebrita. Já nemám rád to slovo a říkám, že jsem takový mediální blbec. Ale to, že jsem tam, kde jsem, je zásluha těch lidí, které mám kolem sebe, kteří mně tam vytvářejí v celé farnosti zázemí. Snažím se kolem vytvářet takovou atmosféru, aby lidé, kteří přijdou o Vánocích do kostela, aby se v tom kostele cítili dobře.

Každý farář je vlastně takový moderátor. Takže cesta k té Vaší další moderátorské roli asi nebyla tak dlouhá? 

Já kdybych nebyl knězem, tak bych možná byl i novinářem. Vy byste také nemohl dělat to, co děláte, kdybyste neměl rád lidi.  Ta podstata je v tom, že máme rádi lidi a rádi s nimi komunikujeme. I v kostele se snažím, aby kázání bylo dialogem, i když to zní jako monolog. Ale je důležité číst z tváře,  co ty lidi zajímá, co je trápí a co chtějí slyšet. Prostě umět lidem naslouchat, i když nemluví. A pak už je krátká cesta k tomu moderování.

Jezdíte i po republice, před rokem jste byl třeba v Jirnech. To je v podstatě taková misijní činnost.

Je to tak, já to mám moc rád. Dělám takové talkshow. I když třeba Leoš Mareš, který se na mě byl podívat v Národní knihovně, mě upozornil, že to není talkshow, protože tam nemluvím s nikým, jen se sebou. Jmenuje se to podle knížky Postel, hospoda, kostel a je to zase o tom kontaktu s lidmi. O vytváření si vztahů s lidmi. A ještě jednu věc zmíním, kterou také sám dobře určitě víte. Všichni máme rádi, když nás někdo pochválí, uspokojí naše ego. A když se mě někdo zeptá, odkud beru ty zajímavé lidi, tak vždy říkám, že tady v Česku máme deset milionů zajímavých lidí a na tom  moderátorovi je vždycky to zajímavé v tom člověku objevit. A pak je hezké, když ten host odchází ze studia a říká, to je zajímavé, co ze mě všechno vypadlo. Každý člověk je v něčem zajímavý a je jen na nás to objevit.

Vy budete hrát ve filmu podle knížky Gump – pes, který naučil lidi žít. Jaké to bylo?  

Když je to o pejskovi, tak řeknu, že jsem tam měl pár štěků. To byl krásný zážitek. Mým úkolem bylo, abych zůstal sám sebou a měl jsem tam možnost na určitou improvizaci.  Ale trošku jsem měl trému, třeba před Bolkem Polívkou, na kterého jsem se těšil. A já, když jsem tam hrál, tak jsem dělal docela velká gesta. Když jsem v kostele, tak potřebuju dělat velká gesta, aby mě viděli i lidé v poslední řadě. A Bolek přišel za mnou a říká, Zibi, měl bys trošku ubrat, protože ty tvoje gesta na tom velkém plátně budou vypadat monumentálně, takže uber. A v tu chvíli jsem pochopil ten rozdíl mezi hercem divadelním a tím filmovým, že kamera vám zvětší všechna gesta. Takže to byla moje krásná osobní zkušenost.

Vy jste hodně moderní farář – sociální sítě, talkshow, média. Máte nějaké limity, za které byste už nešel?

V každém případě se už učím říkat ne. Kdysi jsem slyšel od jednoho svého duchovního rádce, když neumíš říct ne, tak ztrácí hodnotu i to tvé ano. Takže snažím se tu a tam říct ne a nejdu do všeho. Snažím se také sám šetřit, jak svůj čas tak i své zdraví.

A i to je velmi důležité, umět se naučit v životě říkat i ne v tu správnou chvíli a na správném místě. Každopádně děkuji za rozhovor,  přeji moc pěkné Vánoce  a třeba někdy na viděnou v Lanškrouně.

Zvu vás do Lanškrouna a rád bych popřál, aby nás ten život bavil.

Ondřej Kopa, rozhovor pro Rádio Z