Leží v Zelenči ruský voják popravený NKVD?

Přesně před rokem spatřila světlo světa knížka „Vesnička, kde se nic nestalo“. Místní rodák Petr Enc v ní ve vzpomínkách pamětníků a záznamech kronikářů zachycuje poslední okamžiky konce druhé světové války v naší obci. Knížka se setkala s velkým zájmem už na loňské besedě  v Zelenči. Autor věnoval výtěžek z prodeje na pomník oběti bombardování ve Svémyslicích a má další plány. Jedním z nich je i zajistit důstojný pomníček ruskému vojákovi, který byl pravděpodobně zastřelen v Zelenči až po konci války.

Před rokem vyšla Vaše knížka zachycující konec války v Zelenči. Jak se Vám psala jako zelenečskému rodákovi?

Dalo by se říct, že jsem se na ni chystal 30 let, protože ty vědomosti, co jsem měl o Zelenči, jsem měl od babičky. Otec vyprávěl, jak byl jako malinký u sestřelení letadla a jak padaly bomby. To hltá každé dítě.

Jaký nejsilnější zážitek máte spojený s válkou v Zelenči?

Já se věnuji problematice válečných hrobů a v Zelenči je jich více, než jsme si mysleli. V Zelenči leží i ruský voják, který byl popravený až po válce. Měl se zamilovat do místní patnáctileté dívky, pak byl dislokován v Milovicích a z Milovic jim utekl do Zelenče. A proto byl pravděpodobně zastřelen jako zběh na útěku. Nevíme, jestli to byl Vlasovec /pozn. autora příslušník kolaborující Ruské  osvobozenecké armády/, který je  z  pohledu Ruska
vlastizrádce. Nebo, jak vypověděli místní obyvatelé, zda šlo o příslušníka gardové divize Rudé armády, která osvobodila Zeleneč.

A víte, kde je ten ruský voják pohřben?

Je to naprosto znatelné místo. Hned za hřbitovní zdí, v místě, kde se léta vyhazovaly věnce a odpad. Všude je orná půda, v jednom místě je jíl. Rádi bychom  zjistili, jestli  je  tam skutečně pohřben nebo ne. A  pokud  ano, umístit tam pietní  desku  nebo kámen  připomínající, že tam ten člověk leží. Nechceme ho vykopat, jen najít. Kdyby to nebyl Rus, bylo by zjišťování mnohem jednodušší, německý spolek by si pro něj přijel a během chvilky
jej exhumoval.

Co 1. světová válka? Do té musel narukovat každý. Nedotkla se života Zelenečáků více?

To musel každý narukovat. Když se ptáte na ty pomníčky, tak je tam neskutečné množství jmen. To je ta tragédie 1. světové války, kdy voják vstupoval do  vojsk Rakouska-Uherska  a  po roce  1918  se  stal  de facto nepřítelem československého státu. Citlivé  téma  je to i dnes, kdy se mluví o legionářích, ale na tyto vojáky, kteří se jednoduše nedožili konce války, se totálně zapomíná. A to je velká škoda a nespravedlnost.

Máte nějaké reakce na knížku? Líbila se v Zelenči? A jak se Vám vlastně dařilo oslovovat místní pamětníky?

Lidi volají, že už ji v Zelenči neseženou. Jezdí sem za mnou a z toho mám radost. S pamětníky se dařilo velice dobře, rádi vyprávějí. My jednou budeme dělat to samé, vyprávět svým dětem. Ty se nás budou ptát na rok 1968 nebo 1989. S tím musíme počítat.

Výnos z prodeje knížky jste věnoval na pomník oběti bombardování ve Svémyslicích.

Pomníček stojí a ještě zbyly peníze, takže přibyl další. Je to hrob nedaleko Počernic, kdy jsem zjistil, že se totálně zapomnělo na padlé revolucionáře z května roku 1945. Tak jsem ty hroby vykoupil a zaplatil na dalších deset let. Ono nám uniklo, že když padl voják, místo jeho odpočinku má statut válečného hrobu. Jakmile to byl barikádník ve věku 16 až 20 let, tak ho vlastní rodiče pohřbili, ale když i oni umřeli, tak se o hrob přestal kdokoliv starat a zmizel. Každá moje knížka znamená další pomníček a je jich čím dál víc.

Co je teď objektem Vašeho zájmu? O čem se chystáte psát?

Teď je to kniha Za pět minut dvanáct. Název je symbolický – začali mi umírat poslední pamětníci, takže honem je chci všechny vyzpovídat – všechno to je Brandýs a Stará Boleslav. Jsou to vzpomínky na jejich dětství a je to doplněno autenticitou archivních záznamů. Když to všechno složíme, tak můžeme říct ano, takhle nějak to asi bylo.

A vrátíte se s nějakou knížkou i k Zelenči?

K Zelenči se vrátím tematicky určitě, ale bude to období napoleonských válek. Všichni víme, že od té doby se Zelenči říká Cintov. Tam táhli Francouzi, také Rusové, tak proč o tom nenapsat knížku.

Jste průvodcem na zámku v Brandýse. Nejsem si jist, jestli jej všichni naši čtenáři navštívili, ale proč by nikdo neměl vynechat návštěvu zámku v Brandýse nad Labem?

Jsme zámkem císařským. Habsburkové jej měli až do konce války. My jsme se všichni učili, že smrtí Franze Josefa vše skončilo a přitom jsme měli na trůně panovníka, který plynně mluvil česky, rozuměl českému národu, ale bylo příliš pozdě pro tu monarchii. A císař Karel I. byl s Brandýsem velmi spjat.

Ondřej Kopa

 

 

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *