Příběhy jmen z památníku

Třináct jmen na zelenečském pomníku. Třináct osudů. Třináct příběhů lidí, kteří se nedožili konce první světové války. Všichni položili svůj život buď v rakousko-uherské uniformě, nebo v československých legiích. Připomeňme si právě dnes, u příležitosti 103. výročí vzniku Československé republiky, jejich osudy.

Zelenečský pomník se jmény původně 11 padlých hrdinů byl slavnostně odhalen k desetiletému výročí založení republiky 28. října 1928 na návsi nedaleko rybníka. Na současné stanoviště byl přemístěn v roce 1961 a dnes je na něm zvěčněno celkem třináct jmen obětí 1. světové války. Kdo tito lidé byli? Jak zemřeli a kde jsou pochováni? Jak pro Zelenečský časopis uvedl místní rodák a historik Petr Enc, do rakousko-uherské armády musel po vypuknutí 1. světové války narukovat téměř každý branec ze Zelenče. „To je ta tragédie 1. světové války, kdy voják vstupoval do  vojsk Rakouska-Uherska  a  po roce  1918  se  stal  de facto nepřítelem československého státu. Citlivé  téma  je to i dnes, kdy se mluví o legionářích, ale na tyto vojáky, kteří se jednoduše nedožili konce války, se totálně zapomíná. A to je velká škoda a nespravedlnost,“ řekl už před třemi lety Petr Enc.

Pojďme tuto „nespravedlnost“ trochu napravit a zavzpomínat na jejich osudy. Vždyť některá jména z památníku známe v Zelenči i dnes. Není některý z padlých Váš příbuzný – pradědeček nebo prastrýček? Když jsme uveřejnili článek o Zelenči před sto lety s výzvou pro pamětníky, napsal nám pan Luděk Kudrna: „Také Zeleneč byl rodištěm a místem prožitého mládí několika chlapů, co se rozhodli za otčinu, za národ a republiku se zbraní v ruce urvat tenhle kus země a naplnit touhu žít vlastním životem ve vlastní zemi. Tak si alespoň jeden z Vás někdy vzpomeňte na legionáře v Rusku – Františka Holuba (1896), Václava Lapáčka (1897), Pavla Čepeláka (1887), Antonína Holuba (1888), Václava Křížka (1877), Jana Kubáňka (1890), Karla Neubauera (1878) a legionáře v Itálii Karla Senfta (1875). Ze jmenovaných po válce, někteří ještě před válkou, v Zelenči již nežili. Převážně byli syny čeledínů, kočích a děveček u místních sedláků a válečná doba poté vše změnila. Z vypravování prarodičů si možná někdo vzpomene na Jaroslava Roubala (1894), který se do Zelenče přistěhoval v r. 1936, jak ve významné dny oblékl svoji uniformu, nasadil čepici dozadu, vykračoval po Počernické ulici do restaurace U Strnadů, kde potom vyprávěl své zážitky od Pskova, Narvy, Čudského jezera a Dněpru. Trumfoval ho Josef Smetana (1898) v klobouku legionáře z Itálie, aktivista Československé obce legionářské a organizátor legionářských divadelních představení v Zelenči v režii Huga G. Lounského.“

Na naši výzvu před třemi lety zareagovala také paní Alena Raiserová ze Zelenče. Díky jejímu vzpomínání, fotkám a poslednímu dopisu od frontového kamaráda si tak můžeme připomenout další jméno na zelenečském pomníku. Je jím František Horeis, ovšem běžně je jeho jméno psáno také jako Horajs. Narodil se v roce 1898. Do války narukoval také jeho bratr Josef. Ten měl ale více štěstí a vrátil se domů a v Zelenči založil rodinu. Paní Alena je jeho vnučkou a žije v Zelenči, stejně jako její dvě děti s rodinami. František Horeis byl před odjezdem na frontu v kasárnách v severočeských Postoloprtech. Odtud pravděpodobně odjel na ruskou frontu, kde se dostal do zajetí a pak jeho další kroky, jako dalších českých vojáků, směřovaly do našich legií. Jeho poslední stopy vedou do ruského města Livny ležícího téměř dva tisíce kilometrů od Zelenče. Dopis o jeho smutném osudu přišel rodině až po válce. V dojemném psaní píše jeho kamarád Josef Macháček z Nového Strašecí, že byl František Horeis „takřka od hladu a v trestu usoužen“. Dopis je jednou z mála vzpomínek, které rodině Františka Horeise dodnes zůstaly. A pak také několik černobílých fotografií, které můžeme se svolením rodiny sdílet. František Horeis má svůj hrob až v dalekém Rusku. 

František Horeis, jedno ze jmen na zelenečském pomníku

Další osud a další jméno na zelenečském pomníku nám pomohl poodhalit David Pastyřík ze Zelenče, který působí na Ministerstvu obrany. Tím jménem je František Hora, který se narodil v Zelenči v roce 1893. Na začátku války byl povolán k 35. pěšímu pluku rakousko-uherské armády. Padl už na podzim, 6. listopadu 1914 v Srbsku, skoro tisíc kilometrů od Zelenče v městečku Mionica.

Stavbu pomníku padlým iniciovaly zelenečské spolky v roce 1928, tedy deset let po konci 1. světové války. Tehdy již 4/5 obyvatelstva tvořili nově přistěhovalí. Jak nám napsal pan Luděk Kudrna, index zelenečských padlých byl sestavován už tehdy velmi obtížně: „Nedovedu potvrdit vzpomínku dědka, ale snad Josef Chrpa (narozen 1896) a Josef Musil (1896) byli synové zemědělských dělníků ve Svémyslicích, Otto Růžička (1893) a Antonín Hřebíček (1893) byli Zelenečáci. Nejmladší z obětí války byl snad Václav Škréta (1900), syn koláře Františka Škréty, zemřelý na sklonku války na tehdy smrtící válečnou nemoc mladých lidí – chřipku.“

V roce 2018 jsme bádali po osudech dalších padlých z první světové války jejichž jména na pomníku chyběla. Údaje nám doplnil Vojenský ústřední archiv. Pátrání komplikoval fakt, že se v úplném stavu nedochovala zelenečská předválečná kronika a navíc část vojenských kmenových listů mužů narozených v letech 1887–1900 byla bohužel skartována v důsledku nešťastného rozhodnutí v 70. a 80. letech minulého století. I tak se však podařilo poskládat několik střípků, z nichž je patrné, že se Zelenčem je spojeno také jméno Josefa Karbulky a Václava Trnky. Starosta Zelenče Michael Husinec podpořil na základě zjištěných skutečností doplnění jejich jmen na pomník.

Tolik malá vzpomínka na příběhy zapomenutých hrdinů světové války. Bez obětí prostých Čechů a Moravanů, kteří museli narukovat do velké války, by samostatné Československo nikdy nevzniklo. A na to bychom neměli my ani příští generace nikdy zapomenout.

Ondřej KOPA

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *