Zelenečské jaro

Možná nám, poválečným generacím, nepřísluší přesvědčivě vypravovat o době, kterou jsme osobně nezažili a známe ji jen zprostředkovaně od pamětníků. Už při vypravování pamětníka lze předpokládat určitou subjektivitu jeho vzpomínek, někdy podvědomě pociťujeme až fabulování příběhu. Při dodatečném ověřování lze také zjistit, že se některá svědectví rozcházejí s jinými. Ale jak jenom zachovat ty opakovaně zaslechnuté příběhy, zdejšími pamětníky často tak vzrušeně a věrně s emocemi vypravované? Zážitky sousedů z posledních dnů protektorátu a konce války, o známých lidech a místech? Oni sami nám o tom většinou žádný autentický záznam nezanechali, snad jen několik fotografií. Ani dotazováním jejich potomků již většinou také nic nového nezjistíme. Vnuci často neznají příběhy svých předků, ani je to třeba nezajímá. Někteří neví zhola nic o tom, že právě tudy kráčeli Zelenčem třeba jejich děda s prababičkou a s nimi dějiny. Někteří jsou zase překvapeni ʺ…tady žiji od narození… tu historku jsem nikdy neslyšel“. Informace o té době lze také najít v obecní kronice. Kronikář Josef Zima ji psal až retrospektivně, po válce obvyklým způsobem práce mnoha kronikářů, částečně z jeho osobních zážitků a poznámek, také z vypravování a dalších pramenů. S postupujícím časem a s odchodem pamětníků mizí také zájem o připomínání této historie. Napsal jsem malou vzpomínku na několik sousedů a jejich příběhy, které se tady staly na konci války. Článek je určen čtenářům, kteří se o téma zajímají. Za autentičnost záznamu z vypravování pamětníků v zásadě ručím, ale jestli se všechny ty příběhy skutečně takto v Zelenči udály, to nevím.

Na přelomu roků 1944–45 se světový válečný konflikt nachyloval ke svému vyvrcholení. Již od počátku roku 1945 byl v protektorátě znatelný stále sílící výskyt civilních německých uprchlíků evakuovaných před postupující Rudou armádou z východních území Pruska, Slezska, Slovenska, Maďarska a Rumunska. Přesunovali se tudy po cestách a železnici severozápadním směrem. Uvádí se, že v tomto krátkém období procházelo územím protektorátu asi milion civilních běženců. Později k tomu přibyl další milion prchajících vojenských osob.

Skupina běženců – národních hostů u železničního přejezdu v Zelenči

Od jara 1945 byla v obci posílena hlídková činnost, kterou do té doby obec zajišťovala občanskými hlídkami pod velením Jana Faltuse (civilní protiletecká ochrana) a Václava Vrňáka (hasiči). Na zajišťování hlídek dohlížela četnická stanice v Jirnech. Zdravotnickou pohotovost zajišťoval Antonín Lukeš, který zároveň řídil obecní sanitní vůz. V naší obci, nacházející se na východním okraji Prahy a blízko tehdy významných ústupových komunikací, nebylo jaro 1945 ve znamení nebezpečných situací nebo akcí, ale pouze místem s výskytem různě rušného provozu přesunujících se civilních uprchlíků. V něděli 25. března místní občané zažili letecký poplach při bombovém náletu spojenců na Libeň, Vysočany, Letňany a Kbely. V dubnu, zejména v jeho závěru, začaly přibývat vojenské kolony a skupiny vojenských uprchlíků, někdy ještě ozbrojených, také těžkými zbraněmi, nebo již částečně odzbrojených. V ustupujících Němcích spočívala určitá nebezpečnost z nepředvídatelnosti vzniku možného konfliktu náhlou agresivitou skupiny nebo jednotlivců. Ze vzteku, frustrace, po provokaci třeba vyvěšenou čs. vlajkou z okna domu nebo zjištěním ozbrojených civilistů. Nálady a nazírání obyvatelstva na ustupující německé vojáky odpovídaly protektorátním zkušenostem ʺ…šli do války ve jménu Velkoněmecké říše, německého lidu a nacionálního socializmuʺ. Zelenčem uprchlíci procházeli nejčastěji ve směru od Svémyslic a Mstětic k Šestajovicím na Klánovice a Horní Počernice a dál okolím Prahy. Také v okolních polích a podél železnice byl zaznamenáván pohyb lidí, nahodile přicházeli po polních cestách od Toušeně a Záp. Obcí projížděly dnem i nocí různě velké kolony, samostatné automobily, motocykly, cyklisté, ale i pancéřová vozidla s vojskem. Některá vozidla občas zmatečně projížděla i v opačném směru. V našem okolí největší ruch probíhal na ústupových komunikacích ve směrech od východu na západ přes Brandýs nad Labem na Kostelec nad Labem a Kralupy nad Vltavou, od Nehvizd a Českého Brodu a dál okolím Prahy. Projíždějící a procházející měli jediný cíl, rychle projet naším územím v bezproblémovém ústupovém západním směru.

Kpt. František Hašek býval prvorepublikovým důstojníkem armády a s rodinou tehdy žil blízko železniční zastávky ve dvojdomku v Žižkově ulici. Jejich asi dvanáctiletá dcera Květa často, jako spousta zdejších dětí, ráda lelkovala v okolí u železničních závor. Tehdy jako dnes se u železničního přejezdu pořád něco dělo. Říkalo se tady, že nejlépe informovaným v té pohnuté době byl Míša, pes místního trafikanta Ludvíka Hlinovského, který se u železničního přejezdu kolem trafikantské boudy stále ometal, očumoval a očichával kolemjdoucí. Květuška Hašková v těch dnech často musela vyřizovat otci urgentní vzkazy od služby na železniční hlásce, když se u nich za účelem zjišťování informací zastavovalo německé vojsko. Pro kluky to byl zážitek sledovat excelentní vystupování kpt. Haška, jak vojensky napochodoval, zasalutoval a hlásil s dokonalou němčinou. Se vzájemným vojenským respektem tady jednal s německými důstojníky o jimi požadovaných informacích a dával rady pro jejich další cestu.

Vrtulář Karel Toman

Přibližně od poloviny března 1945 byla železnice v našem traťovém úseku mezi hradly Horní Počernice – Mstětice po jedné koleji částečně neprůjezdná kvůli „nadoraz“ stojícím vlakovým soupravám zásobovacích vlaků. Důvodem bylo přerušení vlakové cesty z Čelákovic přes Labe na Lysou nad Labem a zatarasení koleje vlakovými soupravami s více než tisícem vagonů. Železniční přejezd v Zelenči byl průjezdný jen mezerou ponechanou mezi rozpojenými soupravami. Stojící soupravy hlídala až do 5. května strážní jednotka maďarského vojska, která po odzbrojení odešla na shromaždiště do Horních Počernic. „ …předtím jsme se jenom přiblížili k železničnímu náspu a hlídač vypálil do luftu varovný výstřel“. Letecký vrtulář Karel Toman žil s rodinou v domku ve Fibichově ulici. Po odzbrojení a odchodu vojáků strážní jednotky zůstaly vagony na kolejích v Zelenči od 6. května napospas různým drancovníkům z okolí železnice, ale také z Jiren a Šestajovic. Toman prováděl s asistencí několika místních kluků předběžný průzkum a soupis nákladu ve vagonech. V některých vagonech se nacházel vojenský materiál a proviant, v některých byl naložen náklad, který byl identifikován jako osobní majetek uprchlíků. Ze seznamu se zachovalo jeho torzo: …vojenské kabáty dlouhé v balících – mantly vzor ʺWehrmacht a Luftwaffeʺ, přilby vojenské, dělostřelecké zákopové krumpáče ve svazcích po 5 ks, nábojnicové zápalky v krabicích, vojenské plovoucí mýdlo v dřevěných bedýnkách. Dále dlaždice a obkladačky v dřevěných bedýnkách, kusové černé uhlí volně ložené, látky bez potisku v balících (metráž), přikrývky, mouka, luštěniny, konzervy a kuřivo. Vojenské ocelové přilby Stahlhelm Model 1935 a 1942 z vagonů se okamžitě staly módním doplňkem v mnohé zdejší rodině, „..ten mantl strašně kousal za krkem“. Velký zájem byl rovněž o černé uhlí, které potom bylo ukrýváno u domů a zakopané v zahradách. Poznalo se to při cestě kolem domů, po setmění, kdy i přes zavřená okna byl slyšitelný typický „prskavý“ zvuk vznikající roztloukáním velkých uhelných kamenů sekerou nebo kladivem před jeho přiložením do kamen. Jednalo se o velmi kvalitní, černé a výhřevné uhlí, při jehož spalování ʺdrnčely kastroly na plotně a klepal se komínʺ. Některé ʺuhlířeʺ později postihlo předvolávání a vyšetřování na četnické stanici v Jirnech.

Revoluční národní výbor (RNV) převzal obec od protektorátního správního komisaře Josefa Hály v sobotu 5. 5. 1945. Výbor sídlil v budově obecního úřadu, dnešní staré škole ve Školní ulici č. p. 2. Na základě poslechu ilegálního zahraničního rozhlasu, poté na onu známou přímou výzvu živého vysílání Čs. revolučního rozhlasu z 5. května ve 12:33 hodin přesně a okresního RNV v Brandýse byl ustanoven již dříve připravovaný místní RNV v Zelenči. Ustanovení a složení zdejšího revolučního výboru bylo skutečnou občanskou záležitostí, v níž se angažovalo tehdejší místní občanské a politické spektrum, dělníci i živnostníci a také třeba statkář Novák. Přirozeně se také projevovaly politické tlaky, silný vliv měli již od předválečné doby místní komunisté. Potřeba spolupráce v této mimořádné situaci ale tyto věci prozatím tlumila. Téměř současně a organizovaně vznikaly také RNV v okolních obcích, ve Mstěticích, Nehvizdech, Jirnech, Šestajovicích, Klánovicích a Horních Počernicích. Jejich posláním bylo zajistit správu obcí, bezpečnost občanů, ochranu majetku a součinnost v okolí. Organizovala se bezpečnostní hlídková služba – národní stráž. Přicházející osoby byly kontrolovány na určených místech v obci, podle uvážení bylo rozhodnuto o jejich zadržení a odzbrojení, na školním dvoře u obecního úřadu bylo zřízeno místo pro dočasné shromažďování, evidenci, šacování, zdravotní pomoc a internaci zadržených osob. ʺZ počátku zadržet a odzbrojit německé vojáky bylo možné jenom tehdy, když k tomu byli svolníʺ. V budově obecního úřadu byla prováděna přejímka, sběr a zajištění zbraní, střeliva a dalšího materiálu.

Shromaždiště zadržených Němců na školním dvoře v Zelenči

Předsedou RNV byl Jaroslav Musil, členy byli František Kubánek, Alois Hrdý, Jaroslav Bobek, František Hlubuček, Josef Fuidl, Jan Kalcovský, Václav Vávra, Václav Hřebíček, Ladislav Franc a Vítězslav Novák. Po popolední výzvě vysílané revolučním Českým rozhlasem 5. května 1945 byli členové místního RNV nepřetržitě aktivováni a spolu také všichni dříve činní zdejší uniformovaní občané kpt. František Hašek (motostřelec), npor. František Cihla (letec), rtm. Max Pospíšil (vojenský zdravotník), Antonín Lukeš (obecní zaměstnanec), Josef Svoboda (celník), Václav Vrňák (hasič) a Jan Faltus (četnický vrchní strážmistr v. v.). Bezpečnostní činnost v obci vykonávala četnická stanice v Jirnech. Přihlásili se rovněž další dobrovolníci, mezi nimiž byl třeba řídící učitel Oldřich Pavlík jako tlumočník a zapisovatel, železniční nákladní pokladník Robert Vosmanský jako zpravodajce a spojka s okolními obcemi, řezník a hostinský Bohuslav Strnad ve funkci strážného a pomocného lapiducha nebo Alois Brenner do nebezpečné strážní a eskortní služby v národní stráži. Pamětníci vypravovali, že ʺjediný Lojza měl na helmě špatně namalovanou trikoloru, s popleteným pořadím barevʺ.

Eskorta u železniční zastávky v Zelenči. Uprostřed pes Míša trafikanta Hlinovského, vzadu na oplocení směrovka k Ochotnické scéně.

Kapitán František Hašek za obec velel ʺodzbrojovací misiʺ (F. Hašek, R. Vosmanský, J. Svoboda, F. Cihla a četníci vrchní strážmistr František Just a štábní strážmistr Alois Kalaš), která se rozhodnutím RNV a pod dohledem četnictva vypravila dne 5. května odpoledne vyjednávat s ozbrojenou maďarskou stráží vlakové soupravy odstavené na trati do Mstětic. Strm. Kalaš z předválečného působení na Slovensku v oblasti Gemeru slušně ovládal maďarštinu, což se teď hodilo při odzbrojovacím vyjednávání. ʺS těmi honvédy nebyl problém, vlastně na nás již čekaliʺ. Soupravu s vojenským materiálem a zásobami určenými ještě na frontu, ale také s civilními uprchlíky včetně několika uprchlických rodin vojáků i s rodinným majetkem, hlídali vojáci z jednotky maďarského vojska. Po dohodě došlo k jejich odzbrojení a tím získání zbraní pro místní potřebu. Byly získány vojenské pušky, ruční granáty, pistole a střelivo. Zbraně byly předané na četnickou stanici do Jiren, odkud byly následně rozděleny na pušky a střelivo pro vyzbrojení hlídek RNV v okolních obcích.

Štábní strážmistr Alois Kalaš na shromaždišti u četnické stanice v Jirnech

Vrchní strážmistr František Just byl velitelem protektorátní četnické stanice v Jirnech, jejíž služební obvod zahrnoval také Zeleneč, Svémyslice a Dehtáry. Za první republiky sloužil u československého četnictva na Slovensku. Po vzniku Slovenského štátu, když museli státní zaměstnanci přesídlit do protektorátu, stal se velitelem právě znovuobnovené stanice v Jirnech. Justovi žili v Zelenči v domku v tehdejší Nádražní ulici č. p. 232. Paní Justová v domácnosti pečovala o postiženého syna. Sám Just měl z minulosti částečně invalidní levou paži. Vrchní strážmistr Just zde byl služebně i lidsky velmi respektovaný, známý byl rovněž vlasteneckými postoji. Četnická služba v protektorátu v tomto ohledu byla velmi nevděčná, neboť četnictvo bylo součástí protektorátní moci. Byl četníkem prvorepublikových hodnot, ve službě byl přísně komisní, všechny podněty řešil se značnou razancí, za což v celém rajonu měl zavedenou přezdívku ʺKulometʺ. Byl ale také vyhlášený svým smyslem předvídavosti lidských charakterů, ʺneznámého ihned přečetl podle ksichtu, místní čísla měl sečtená bezchybněʺ. Na četnické stanici v Jirnech velel v. strm. Just výkonným četníkům štábnímu strážmistrovi Kalašovi a strm. Bosákovi. Mnozí místní četníky velmi dobře znali z jejich pravidelné pochůzkové služby pěšky nebo na kolech. Někteří také z osobního jednání v obci nebo přímo na služebně v Jirnech. Ze Zelenče kolem kapličky sv. Jana polní cestou přes Novou Hospodu a odtud přímo k četnické stanici to trvalo chvilku. Obvykle podávané ʺmenuʺ bylo od polního pychu a pytláctví přes zlodějiny na dvorcích a zahradách po prověřování tropení neplechy a udání osob a činností. Četníci také sepisovali koně a hovězí dobytek, kterého spousta zůstala u rolníků a na statcích po průchodu běženců – národních hostů obcí. V té době také četníci šetřili, když ze Zelenče zmizel Martin Muster, který tady byl jediným usazeným etnickým Němcem – kolonistou na Mouchově statku č. p. 34.

Vrchní strážmistr František Just, velitel četnické stanice v Jirnech. Zadržení němečtí vojáci před četnickou stanicí.

Antonín Lukeš byl posledním prvorepublikovým obecním strážníkem. Ještě před válkou se v Zelenči přiženil do rodiny vysloužilého obecního strážníka a knihovníka Vincence Smolíka. Obecní policie byla v roce 1942 reorganizována, Lukeš se potom stal neuniformovaným obecním zaměstnancem. Lukešovi bydleli v domku na školním dvoře. Kromě řízení obecní sanitky měl Lukeš v RNV na starost sklad zajištěných zbraní a střeliva přímo v kanceláři v přízemí obecního úřadu. Jako ʺzbrojířʺ při manipulaci s ruční protitankovou zbraní panzerfaust si způsobil úraz. Při explozi prachové náplně si těžce zranil levou nohu a současně došlo k demolici interiéru a oken celé kanceláře. Bohouš Strnad mi vyprávěl, jak mu při následné urgentní přepravě do nemocnice v Českém Brodě poskytoval pro nesnesitelné bolesti laickou ʺanesteziologickou intervenciʺ z vlastní lahve rumu, když jej s pekařem Karlem Svobodou fofrem převáželi. I přes odbornou chirurgickou pomoc byla částečná amputace zraněné nohy nevyhnutelná. Přesto se Antonín Lukeš rychle vrátil do normálního života a ještě krátce po válce zde vykonával práci obecního tajemníka.

Od 10. května místní RNV spolupracoval s vojskem Rudé armády, které organizovalo kontrolní stanoviště nacházející se mimo obec, na okolních hlavních komunikacích. První vozidla Rudé armády se ale objevila na silnici od Nehvizd již 9. května 1945 před desátou hodinou dopoledne. Bylo všeobecně známo, že vojáci RA mezi lustrovanými civilisty i vojáky aktivně vyhledávali příslušníky vojsk Wafen SS. Určení jednotlivci byli předáváni k eskortování na shromaždiště na našem školním dvoře. Po provedené evidenci zde byli internováni až do jejich organizovaného přesunování, nejčastěji v pochodovém tvaru na shromaždiště do Jiren. Činnost RNV v Zelenči byla ukončena 24. srpna 1945 zvolením řádného Místního národního výboru (MNV) s předsedou Emilem Šorfou.

Zadržení německých vojáků 9. 5. 1945, v pozadí budova četnické stanice v Jirnech.

Cyril Hubáček byl nočním hlídačem na železniční stanici ve Mstěticích. V Zelenči žil v domku nedaleko zastávky v Sokolské ulici. Byl asi jediným, kdo zažil tu jedinečnou událost. Když 8. května 1945 večer nastoupil do služby, stal se potom na železničním přejezdu ve Mstěticích svědkem překvapivé podívané ʺ…přes koleje přejížděla od Jíren kolona amerických vojákůʺ. Jednalo se o vozidla s vojáky U.S. Army z původní doprovodné jednotky Mise Velichovky, která se tudy po splnění dílčího úkolu v Českém Brodě vracela zpět do Plzně. Kolonu vracejících se vozidel tvořila jen část z původního doprovodu vozidel mise, kolových obrněných vozidel M8 Greyhound opatřených vztyčenou bílou vlajkou a dva terénní vozy Jeep Willys MB s posádkou. Kompletní kolonu vozidel mise do Velichovek, která vyjela z Plzně večer 7. května s kapitulační depeší, tvořilo celkem 12 vozidel. Konvoj vozidel, kterému velel mjr. Carl O. Dowd, tvořilo 5 pancéřových vozidel M8 Greyhound, 3 terénní vozy Jeep Willys, 2 osobní vozy Opel Kadett a Admiral, sanitní vůz WC-54 Dodge a rozhlasový vůz Jawa 700. Projížděla z Prahy přes Horní Počernice a Sychrov směrem na Nehvizdy a Poděbrady pod rouškou noci a ráno 8.5. přijela do Velichovek. Americká mise do Velichovek, které velel pplk. R. H. Pratt z 3. US Army, byla významnou událostí na sklonku války, jejímž nejvyšším smyslem byla záchrana lidských životů. Spočívala v cestě americké vojenské jednotky za demarkační linii asi 200 km územím protektorátu okupovaným německou armádou. Účelem bylo po podepsané bezpodmínečné kapitulaci Německa toto doručit do štábu a veliteli armády Střed gen. F. Schőrnerovi s posláním přesvědčit jej k okamžitému ukončení jakékoliv bojové činnosti. Dokument do štábu doručil německý pověřenec v misi přítomný plk. Wilhem Meyer-Detring z Wehrmachtu.

Velitel mise pplk. R.H. Pratt z 3. U.S. Army ve Velichovkách, vozidlo Opel Admiral 1939, 8. 5. 1945

Nakonec jedna vzpomínka z mého dětství jen vzdáleně související s válečnými událostmi v Zelenči. V šedesátých letech, téměř každé jaro až do léta, bývaly ve Vrbičkách po obou stranách železnice mělké meliorační tůně naplněné čirou a studenou povrchovou vodou. Voda a okolí bylo v jarním rozpuku plné čolků, skokanů, rašících vrb, zelené ostřice, kvetoucích bylin a keřů, ptactva a včel. Jako dopravní prostředek po jezírkách jsme používali na půdách z doby protektorátu uchovávané dva ʺbojové člunyʺ vyrobené z přídavných leteckých palivových nádrží. Nádrže z hliníku shazovala v okolních polích spojenecká letadla. Čluny byly dokonale ovladatelné a velmi stabilní na vodní hladině. Jako ani ne desetiletí kluci jsme tak ve Vrbičkách prožívali ʺbadatelské přírodovědné miseʺ za krásami podvodního světa. Zázemí nám poskytovala zemljanka postavená z travních drnů a větví u železničního náspu.

Článek je připomenutím historie konce 2. světové války a vzpomínkou na několik zdejších lidí a jejich vypravování v Zelenči.

Luděk Kudrna

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *